Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Antonín Kunc - Tajemství šumavského podzemí

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč
vyprodánovyprodáno

Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH

ISBN: 978-80-87624-28-9
Rok vydání: 2015
Počet stran: 260

Dostupnost: Vyprodáno


Tajemství šumavského podzemí (Antonín Kunc) V roce 1999 byl na Pramenech Vltavy zahájen přísně utajovaný „hydrogeologický průzkum“, jehož skutečné poslání bylo známé jenom malému okruhu zasvěcených osob. V nedalekém Františkově totiž za války stála velká továrna na výrobu dílů pro stíhačky Messerschmitt Me-262. Ukazuje se, že „hydrogeologický průzkum“ je pouze zástěrkou. V podzemí se totiž nachází ještě jedna podzemní továrna, kde pracovali sovětští zajatci...








Ukázky z textu:

Nějakou dobu byl klid a nic důležitého se nedělo. Koncem září 2001 se ve všech novinách, vydávaných nakladatelstvím Vltava-Labe Press, které je ve vlastnictví německé společnosti se sídlem v Pasově, ve stejný den objevila informace, podle níž „se před nedávnem objevil u ředitele Správy NP a CHKOS tajemný česky mluvící muž, který nabídl řediteli úplatek v astronomické výši 100 milionů korun, pokud budou práce výzkumníků na Černé hoře zastaveny.“

Deník Super 27. září 2001 zveřejnil následující pokračování: „Ano, přišel k nám na ředitelství česky hovořící muž a již na vrátnici oznamoval, že jde dát našemu řediteli stomilionový úplatek. My jsme to tady všichni brali s úsměvem jako pokus vtipálka o nejapný žert, jak uvedl mluvčí Správy Zdeněk Kantořík našemu deníku a dodal, že pan ředitel žádné peníze od nikoho nevzal a hodně nás překvapilo, že případ začala krátce nato vyšetřovat policie.“

Vyjádření policie, v jakém stadiu vyšetřování je, se nepodařilo novinářům zjistit, jelikož ředitel i náměstci policejní služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské kriminality byli momentálně služebně mimo svůj úřad. Podle tiskové mluvčí policejního prezidia nebyl nikdo jiný kompetentní podávat nějaké informace k případu.
Potud tedy deník Super. Musím se přiznat, že teprve nyní, kdy píši tyto řádky, zjišťuji, jak to vlastně všechno bylo. A jsem – upřímně řečeno – překvapen.
O této informaci v našem bulvárním tisku jsem se dozvěděl až z telefonátu Michala nebo Romana. Přesně si to již nepamatuji. Nečtu žádné noviny z tohoto nakladatelství. U ředitele Správy jsem skutečně byl, jak jsem již uvedl, skutečně jsem s ním hovořil o ukončení průzkumu – a jediné, co jsem mu nabídl, byla cigareta, kterou odmítl. Po této Michalově zprávě jsem si vzpomněl na výroky našich nejvyšších státních představitelů na adresu novinářů a řekl jsem si, že s nimi srdečně souhlasím. Celou záležitost jsem odsunul někam do zapomnění.
Po cca čtrnácti dnech mne však z tohoto zapomnění probral telefonát od Beda, ve kterém mi stručně oznámil, že za mnou přijedou nějací páni a že budu vyšetřován. Zeptal jsem se pochopitelně: proč? Odpověděl mi: „To uvidíte, já jsem byl také vyšetřován,“ a položil sluchátko. Chtěl jsem se ještě zeptat, zda to bude zostřený výslech, ale to jsem již nestačil.
Asi týden nato, když jsem seděl na zídce před domem v montérkách a odpočíval, zastavilo u mně staré otřískané auto – možná že bylo dlouho neumyté a pouze takto vypadalo. Z něj vystoupil mladý, asi čtyřicetiletý muž, a blížil se ke mně. Ještě než ke mně došel, volal jsem mu vstříc: „Žádné vysavače nebo nerezové nádobí nepotřebuji.“ Domníval jsem se podle vzhledu auta, že je to nějaký začínající dealer. Mladý muž neodpověděl a došel až ke mně, z kapsy vytáhl služební průkaz a řekl, že je od policie. Natáhl jsem ruku s prosbou, že se chci na služební průkaz podívat. Stálo tam: speciální agent. Prohlédl jsem si ho. Neměl za pasem žádnou zbraň, obušek, pouta ani vysílačku. Pro jistotu jsem se zeptal, co si přeje. Chtěl si se mnou popovídat. Byl slušný, udělal na mě dobrý dojem, tak jsem ho pozval dál. Vzal jsem si slovo a mluvil jsem a mluvil. Vyprávěl jsem mu o Františkovu, o záměrech našeho OÚ i o hydrogeologickém průzkumu na Pramenech Vltavy. Nikdy jsme nedělali nic, co by bylo v rozporu s našimi zákony, na vše jsme měli řádná povolení. Nevím, proč by o tom neměl být informován státní orgán. Stejně to všechno věděli.
Když jsme hovořili o Pramenech Vltavy, otevřeně jsem řekl, že by podle všech poznatků, byť neověřených, mohlo být v podzemí něco ukryto. Vyprávěl jsem i o existenci nacistického důstojníka, který tam byl od roku 1944 velitelem zajateckého tábora. Měl jsem dojem, že muž všechno ví. Nakonec jsem mu položil otázku, jak může náš stát povolit takovou akci a riskovat, že se důležité dokumenty dostanou do soukromých rukou. Pokud by byly zneužity, mohly by v Evropě vyvolat i malé politické zemětřesení. Kdo si něco takového může přát? Pamatuji se dobře na jeho odpověď:
„Nemějte žádné obavy. Celou akci velmi bedlivě sledují tři rozvědky.“
Které to jsou, to mi neřekl. Ale pochopil jsem, že sledují i nás. Celou dobu jsme si to mysleli, ale zjištění, že je tomu opravdu tak, vzbudí v člověku nepříjemný pocit...
Když jsem se vypovídal a policista se konečně dostal ke slovu, omluvil se, ale že mi musí položit jednu otázku:
„My jsme si zjistili, že s tím úplatkem je to nesmysl, ale mohl byste mi vylíčit svou návštěvu u ředitele?“
To jsem také udělal, a to co nejpodrobněji, do nejmenšího detailu. Všiml jsem si, že během mého vyprávění mu na tváři kmitl úsměv. Měl jsem dojem, že navzdory jeho mladému věku mám před sebou profesionála. Z jeho chování, gest i mimiky nebylo možné vyčíst ani jeho pocity, ani náznak nějakého mínění. Byl pořád stejně klidný, hlas měl stále stejnou intonaci, nedával na sobě znát žádné emoce. Ani obočí nikdy nezdvihl na znamení údivu či překvapení.
Nakonec jsem mu složil poklonu, když jsem mu naprosto upřímně řekl, že jsem rád, že v naší policii konečně slouží inteligentní lidi, kteří dokonce zjistili, že celá záležitost se stomilionovým úplatkem je nesmysl. Jeho odpověď mě zarazila: „Jen se nepleťte. Kdyby to vyšetřoval někdo jiný, mohlo by to s vámi dopadnout špatně.“
Věřím tomu, když si uvědomím, kolik již u nás bylo případů, kdy se do vazby dostali lidé, proti nimž policie nashromáždila místo důkazů ničím nepodložené tlachy a u soudu z toho pak byla ostuda.
Abych se uklidnil, snažil jsem sám sebe přesvědčit, že se vlastně nic nestalo. Bulvární tisk nezveřejnil žádné jméno, žádný orgán činný v trestním řízení mě ani náznakem neobvinil, že jsem nabídl stomilionový úplatek, nebyl jsem ani vyšetřován; pouze jsem si asi třicet minut povídal s příjemným inteligentním mužem. Přesto jsem se rozhodl, že za každou cenu zjistím, kdo za touto informací stojí. Nasadil jsem na tuto akci všechny páky.
Po nějakém čase jsem se setkal s jistým mužem, který mi to prozradil:
„Byla to informace od zahraniční rozvědky. Prošla všemi našimi zpravodajskými službami a všichni se jí museli zabývat.“
Jaká to byla zahraniční rozvědka mi neřekl. Na to, abych zjistil, o kterou zahraniční rozvědku šlo, vůbec nemusím mít IQ 150 a být členem Mensy. Moje babička byla prostá venkovská žena a já si pamatuji, že často říkala: „Potrefená husa se vždycky ozve,“ ale že tak silně zakejhala si nedovedu vysvětlit. Vzpomínám si, že mi speciální agent dal na konci našeho setkání jednu dobrou radu: „Dávejte si pozor na pusu...“



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: