Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

František Roček - Severozápadní jatka

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč


Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH

ISBN: 80-86063-80-1
Rok vydání: 2009
Počet stran: 200

Dostupnost: Skladem


Kniha Severozápadní jatka (František Roček) „Severozápadní jatka“ jsou o zločinu v různých podobách. Poprvé v české historii je například zveřejněn celkový obraz vydírání města Ústí předlickou romskou rodinou Červeňákových, která měla být údajně městskou policií násilím vystěhována na Slovensko. Ale dojde i na sekyry: povraždění čínské rodiny Číňanem v Děčíně, zatnutí sekery do hlavy otčíma na Chomutovsku, znásilnění stařenek a zavraždění jedné z nich v lese, doslova ušlapání přítelkyně k smrti v panelovém domě v Ústí. To jsou také Severozápadní jatka. A rovněž únos kamarádky na Šluknovsku končící její smrtí, vaření zavražděného muže, které bylo více méně veřejným tajemstvím mezi kamarády z kokainové pašerácké komunity. Vynechat nelze ani smrt starého arciděkana na faře v Třebenicích, stejně jako únos dívky amatérským pornofotografem z Pňoviček na Teplicku – jako jeden z mála se šťastným koncem. Nahlédnete i pod pokličku ghet v Janově, Chanově a v dalších lokalitách. Nakonec uvidíte, jak vypadá část trupu ženy vytažená z mrazáku, což byla hrůzná práce z dílny ústeckého řezníka Miroslava Ritticha, který zabil družku činkou a tělo rozporcoval. To jsou jen některé z mnohdy těžko pochopitelných příběhů, které naleznete v knize o lidské bolesti a hrůze...

Ukázka:

Příběh smrti na vlastní objednávku
Slyšeli jste někdy o tom, že by někdo napsal zmocnění své ženě či družce, ať ho zapíchne, že už ho nebaví život? Ve světě lidí není nic neuvěřitelného. I takový příběh je zcela reálný.
Kniha Severozápadní jatka (František Roček) Stalo se to v Žatci v sedmém patře paneláku v ulici Dr. Kůrky. Také se stalo, že ještě v onen podvečer se pisatel dopisu odebral na věčnost v tratolišti krve. Neboť propíchnete-li člověku srdce, další život by byl možný jen v případě, že bůh učiní zázrak. K zázraku nedošlo.
Došlo jenom k tomu, že Radku Vodrážkovou, dvaatřicetiletou nezaměstnanou ženu, ústecké krajské státní zastupitelství obvinilo z vraždy. Této nájemnici bytu, ve kterém byl muž s probodnutým srdcem nalezen policií, státní zastupitelství neuvěřilo, že se muž probodnul sám, jak tvrdila...
Dopis sepsaný dnes již mrtvým mužem není pro ženu vůbec žádnou polehčující okolností. Ale ani ho nepotřebuje, protože muž se prý probodl sám. Znalci zase tvrdí, že to byla její práce. Jisté je jenom jediné. Dopis, v němž je žena zmocněna svého druha propíchnout, existuje, a grafolog jeho pravost potvrdil.
Ale vraťme se na začátek příběhu, kdy ještě žili a pili (alkohol) oba hrdinové smutného příběhu. Jisté je, že 2. února 2007 okolo 18. hodiny v místě svého trvalého bydliště v obývacím pokoji bytu v sedmém patře domu v ulici Dr. Kůrky v Žatci, policejní okres Louny, se žena hádala se svým druhem. Podle státního zástupce v hádce bodla kuchyňským nožem s čepelí dlouhou nejméně 14 cm svého o dva roky mladšího druha do srdce. Od toho okamžiku to již nebyl její druh, ale v policejní a soudní mluvě se jednalo o poškozeného. Trvalo to jen chviličku a poškozený způsobenému poranění na místě činu podlehl.

Kniha Severozápadní jatka (František Roček) Vzpomínka na objednávku
Událost nejprve popíšeme očima obžalované. Jen připomínám, že jde o oči, které se dívaly skrze závoj ze 4 promile alkoholu.
Dne, kdy došlo k tragické smrti, se její přítel – poškozený – probudil okolo 11. hodiny. Když se najedl, odešel do stánku pro cigarety, vrátil se domů pro ni, a šli do hospody. Každý z nich vypil asi 6 až 7 dvanáctistupňových lounských piv. Zvedli se a šli domů okolo 4. hodiny odpoledne.
Z hospody šli rovnou domů, ale on se rozhodl, že ještě skočí za svojí sestrou, od které si chtěl půjčit peníze. Pryč byl asi hodinu a po návratu jí řekl, že sestra mu peníze skutečně půjčila, aby mohl zaplatit dluh, který měl u Vietnamce. Vrátil se domů mezi 5. až 6. hodinou odpoledne. Rozhodli se jít opět na výlet, tentokrát do Plusu nakupovat. Zde koupili dvě dvoulitrové PET lahve něčeho, co je vydáváno za bílé víno. Šli domů, sedli si k televizi, otevřeli víno a začali pít. Asi po půl hodině, když měl vypito třičtvrtě lahve, začal druh čili poškozený mluvit o nějakých svých kšeftech. Říkal, že mu dluží nějaké peníze, dále říkal, že někoho udá, vzal tužku a začal si vypisovat adresy lidí, telefonní čísla a věci, které s nimi prováděl. Když to obviněná slyšela, řekla mu, že jí připadá, že těm lidem dělal tzv. bílého koně. Poškozený na to řekl, že byl ještě „mladej a blbej“. Poté papír, na který psal, odložil, vypil další skleničku a vzpomněl si, že tam ještě něco připíše. Poté odešel do ložnice, přinesl nějaký papír; snad to měla být nějaká výzva, možná ohledně 30 milionů korun dluhu, dedukovala Vodrážková. Mínila tím problémy, které měl její druh jako bílý kůň, kdy na něho byly vedeny obchody, v nichž nakonec zůstal sám, aniž příliš tušil, o co se jedná. Muž žil s vidinou dluhů, které do konce života nesplatí.
Po vypití několika dalších skleniček vzal muž další papír a něco na něj napsal, Vodrážkové list papíru ukázal, a ta si jej přečetla. Celkem logicky mu řekla, že se úplně zbláznil. Druh ji zmocnil k tomu, aby ho zabila, protože už dál nechce žít. Vodrážková mu na to odpověděla, že sama není schopná zabít ani zvíře, natož člověka.
Pili dál a kouřili, ale po 10 až 15 minutách se druh podle Vodrážkové zvedl a odešel do kuchyně. Neviděla, co tam dělal, ale po chvíli se vrátil a měl pravou ruku podél těla. Poté levou rukou odsunul stůl ve směru k oknu a klekl si před obviněnou. Nyní si Vodrážková všimla, že drží nůž, který jí zvedl před obličej a mával s ním. Říkal jí: „Podívej se, to je moje výroba“. Řekla mu, aby nůž položil, ale on jí řekl, ať na nůž nesahá, že je hodně ostrý. Potom nůž vzal do obou svých rukou, držel ho ostřím dolů a družce řekl, ať ho chytí za jeho ruce a bodne ho. Řekl jí prý, ať ho bodne přímo do srdce.
Vodrážková mu řekla, že ani neví, kde srdce je. On jí ale řekl, že na vojně dělal v nemocnici a ví, kde srdce je. A dodal, že pokud jej nebodne, udělá to sám. Opět uchopil nůž do obou rukou, tentokrát ostřím dolů, špička nože byla od jeho hrudníku vzdálena asi 2 až 3 cm... a pak nůž, jak uvedla družka, do sebe „napral“.
Nůž do něho zajel šikmo, přímo do místa, co jí předtím ukazoval, že se má nacházet srdce. Po bodnutí poškozený upadl na levý bok, poté ležel na pravém boku; asi dostal šok a stříkala z něj krev. Vodrážková k němu přiskočila, z rány mu vytáhla nůž a zahodila směrem k rohové sedačce. Poté utíkala k sousedům a chtěla, aby zavolali záchrannou službu.
U souseda zazvonila asi v 18.17 hodin. Otevřel a ona vyhrkla: „...ten můj blbec si probodl srdce, pojďte se na to podívat“. Soused ale měl s Vodrážkovou špatné vztahy, takže jí raději jenom řekl, že zavolá sanitu a maximálně policii. Z mobilního telefonu zavolal policisty, kteří mu potvrdili, že zajistili záchrannou službu. Vodrážková, když mluvila se sousedem, byla malátná a z její mluvy bylo slyšet, že je opilá. Později na dotaz kriminalistů uvedl, že Vodrážkovou po devět měsíců, co tu bydlí od nastěhování do domu, snad nikdy neviděl střízlivou. K soužití Vodrážkové a jejího druha řekl, že to byla „Itálie“. Sousedé v domě vzpomínali, jak se hádali, rvali a musela být volána i policie. Ale soused v onen tragický den z jejich bytu neslyšel nic, žádný hluk, ani řev.
Po návratu do bytu si Vodrážková náhle uvědomila, že když z hrudníku druha vytáhla nůž, mohla na něm zanechat otisky. Proto nůž vzala a omyla ho vlažnou vodou. Na mytí si vzala i chirurgické rukavice, aby nezanechala otisky. Nůž vrátila na místo, kde se obvykle nacházel, tj. byl zapíchnutý v dřevěném stojanu vpravo od kuchyňského dřezu. Když se vrátila k druhovi, který se v té době již definitivně proměnil v poškozeného, ležel podél obývací nábytkové stěny, obličejem k zemi, a hlava směřovala k oknu. Vodrážková si k němu sedla na bobek a za čelo mu zvedla hlavu nahoru. Pak mu zvedla rameno, tlačila ho ve směru ke stěně, kdy se jí ho podařilo trochu nadzvednout. Proč? Byla zvědavá – aby se podívala „na tu bodnou ránu“. Pak ho pustila na zem a on spadl. Dveře do bytu nechala otevřené, sedla si do křesla a čekala na příjezd záchranné služby.
Podívejme se, jak viděl situaci v bytě jeden z policistů, kteří přijeli na místo tragédie jako první. V záznamu je uvedeno, že v 18.15 hodin byla dozorčím vyslána hlídka na adresu tragédie, že se tam má nacházet muž s probodnutým srdcem. Po příjezdu na místo vyběhli do sedmého patra, kde jim otevřela žena v podnapilém stavu. Policista vešel do bytu jako první, následován lékařkou záchranné služby. Zhruba uprostřed místnosti ležel na zemi muž v poloze na břiše, oděný jen do trenek, a okolo něho byla krev. Lékařka konstatovala smrt. Žena řekla, že nevěří tomu, že muž již nežije, stále se domáhala, aby byla k němu puštěna, ale to jí nebylo dovoleno.
K tomu, co se stalo, uvedla, že vypili hodně alkoholu a došlo k hádce, poté k ní přišel druh s nějakým nožem a řekl jí, ať si ho vezme, a chtěl, aby ho tím nožem bodla, neboť on sám to prý nedokáže. Napsal také na papír, že souhlasí s tím, aby jej bodla, a dále žádá, aby za toto jednání nebyla potrestána. Nakonec se její druh bodl sám, protože ona to odmítla udělat. Po bodnutí si sám vyjmul z rány nůž, který později umyla a uložila někde v kuchyni.
Do bytu přijeli kriminalisté. Na první pohled šlo o klasickou domácí zabíjačku. Než byla odvezena Vodrážková z bytu, ukázala ještě v kuchyni nůž označený číslem 12 jako ten, kterým se měl její druh odebrat na věčnost. Nůž měl přitom, když odcházel ze života, držet naplocho a zapíchnout se. Nůž držel sepjatýma rukama před sebou; více Vodrážková nezaznamenala, protože to bylo velmi rychlé. To vše vyprávěla, než jí policisté odvezli...

Kniha Severozápadní jatka (František Roček) O smrtelném amoku studenta obchodní akademie
Příjemné teplo vyhnalo obyvatele Čech 5. srpna 1994 na koupaliště a k rybníkům, kde se ukájeli sluncem zalití potem na dekách a máchali se ve vodě. Takovému konání se říká prázdniny, dovolená, výlet či prostě být u vody. Za tímto účelem si vyšla k vodě sedmačtyřicetiletá žena a také osmnáctiletý student Obchodní akademie v Rumburku Ján Cinkocky. Když večer přišel mladík domů, patřil již do skupiny českých vrahů a sedmačtyřicetiletá paní byla mrtvá.
Vše začalo na koupališti v Dolním Podluží na Děčínsku. Zde se student odpoledne opékal na sluníčku, k večeru sedl na kolo a jel k tůni č. 5 v Krásné Lípě. Zde se také máchal ve vodě. Potom chvíli seděl na břehu rybníka, chytal lelky, až se vydal na cestu domů. Asi po 50 metrech odložil kolo a šel na záchod. Když přišel zpět ke kolu, uviděl jít od tůně také svou budoucí oběť.
Rozběhl se k ní a pěstí pravé ruky ji udeřil do obličeje. Žena upadla na zem a mladík ji pěstí udeřil do obličeje znovu. K místu se tehdy blížila směrem od tůně skupinka lidí. Proto ženu uchopil za ruce a odtáhl ji do pole asi dva tři metry od kraje cesty. V okamžiku, kdy se skupinka ještě více přiblížila, zatímco předtím ženě ucpával ústa, teď ji uchopil oběma rukama za krk a lehl si na ni. Žena slabě volala o pomoc a škrábla studenta do kloubu malíčku pravé ruky. Když se skupinka vzdálila, ten ženu znovu několikrát udeřil do obličeje. Potom vstal a několikrát dupnul ženě na hruď a krk. V té chvíli se blížila od tůně další skupinka lidí. Žena se snažila volat „Franto!“ Student, s nímž nebyly ve škole žádné problémy, vzal proto ručník, dal jí ho na krk a škrtil ji. Ručník ale prasknul. Potom jí stáhl spodní díl plavek a odhodil jej. Skupina již byla blízko a proto si na ženu rychle lehl. Když přešla i druhá skupinka, opět ji udeřil pěstí několikrát do obličeje. Nakonec vstal a ještě jí několikrát skočil na krk.
Sluníčko již zapadalo, když odcházel od ženy chrčící na zemi. Cestou ke kolu našel její botu a vzal ji s sebou k tůni č.5. Protože se při vražedném útoku zpotil, osvěžil se v rybníku, kde nechal botu umírající ženy. Jeho cesta pokračovala k rybníku Malas. Byl krásný teplý večer. Proto se i zde vykoupal a vypral si ve vodě ušpiněné tričko. Asi kolem deváté hodiny večerní se vrátil domů. V té době již byla žena nalezena náhodnými chodci. Byla mrtvá, zemřela udušením a traumatickým šokem.
Kriminalisté ihned začali zajišťovat stopy; následovalo nekonečné vyptávání, aby dali dohromady všechny, kdo se v době smrti kolem rybníka pohybovali. Zvláště pátrali po mladíkovi, který podle svědků procházejících kolem, na ženě ležel a předstíral soulož. Jeho taktika byla úspěšná, jak lze vyčíst z výpovědi jednoho ze svědků.
Svědek J. H. před soudem uvedl: „My jsme se vraceli od rybníka k chatě, snad kolem páté hodiny, nevím přesně. Šla nás skupinka… Po cestě v trávě po levé straně jsme viděli ležet dvě postavy. Ležely na sobě, a my jsme se domnívali, že se milují, nebo že se k tomu chystají. Poblíž leželo kolo. Žena ležela dole, muž na ní, a to tak, že ženu nebylo téměř vidět. Byly jí vidět jenom ruce a nohy. Mužovo tělo ji jinak celou zakrývalo. Muži byla vidět záda, do obličeje mu vidět nebylo. Věk ženy se odhadnout nedal, věk muže bych určil tak do 25 let. Vedle nich v trávě leželo horské kolo. Ještě si vzpomínám, že v době, kdy jsme docházeli k místu, kde uvedené dvě osoby ležely, vyletěla od nich z trávy na cestu podprsenka. Muž, který ležel na ženě, měl na sobě, myslím, pouze plavky. Nepamatuji se, zda jsem zahlédl nějakou část oděvu té ženy. My jsme dvojici přešli, šli jsme do chaty…“
Toho večera šla o něco později než předchozí svědci M. H. se svým přítelem a malým synem po polní cestě v Krásné Lípě u rybníka. Cestou ji přítel upozornil, že v trávě leží nějaká žena. V té době již místo přešli. Svědkyně se vrátila, aby se podívala, jestli se ženě neudělalo špatně.
V trávě na zádech uviděla svlečenou ženu. Košili měla rozepnutou, jinak byla nahá, tvář měla odvrácenou do trávy. Její obličej byl rozbitý a vlasy rozcuchané. Později si vzpomněla, že když byli u tůně, viděla ve vodě plavat bílou páskovou botu.
Pro rekreanty, kteří minuli dvojici ležící v trávě, to byl příjemný den i večer. Když se ale rozkřiklo, že poblíž byla nalezena mrtvá žena, šel se svědek na místo podívat. Kriminalista v civilu ho nepustil blíže, protože v té době již zajišťovali kriminalisté na místě stopy. Ale podle místa, kde se pohybovali lidé ze sanitky, která v tu dobu přijela, si domyslel, že místo nálezu mrtvé ženy odpovídalo místu, kde předtím viděli dvojici v milostném objetí.
Ne vždy ale mohou kriminalistům svědci pomoci. Skupinka, která šla kolem místa tragické události, je toho příkladem. Svědek později se svou rodinou kolektivně vytvořili portrét muže, kterého viděli na pláži č. 5 nedlouho před spatřením dvojice v poli. Po zadržení studenta s nimi byla provedena rekognice. Ale ani jeden z těch, kdo kolem ležící dvojice procházeli, obžalovaného nepoznal.
Ale přesto indicií přibývalo. Když šli později kriminalisté po stopách, uvedl jeden svědek, že viděl studenta Cinkockyho u rybníka Malas. Měl na sobě bílé tričko špinavé jako od písku. Proto ho u rybníka pral. Měl s sebou jízdní kolo. Kriminalisté poděkovali a šli dál. Skládačka stop se začala plnit.

Téměř nekonečná sága aneb lhaní rodiny Červeňákových z Předlic
Některé příběhy straší po soudních chodbách jako duchové ve starodávných hradech. Duchové těchto spisů vymetají okresní, krajské i vrchní soudy i soud nejvyšší a někdy i ústavní. A zvláště vytrvalý duch může zavítat i do chodeb štrasburského mezinárodního soudu pro všelijaká, údajně prý lidská práva. Z tohoto „soudku“ zde jeden příběh předkládám.
V tomto případě nejde o trestný čin. Je to příklad nekonečného vydírání pomocí soudu. Kauza skončila až po 11 letech v neprospěch žalujících, tedy v neprospěch rozvětvené rodiny Červeňákových. Město Ústí nad Labem bylo zažalováno za činy, které měly vést k násilnému vyhnání občanů Červeňákových z jejich bytů v ústecké čtvrti Předlice, ale podle vyšetřování okresní prokuratury a později i státního zastupitelství nebyly tyto činy nikdy spáchány. Přitom jsou tyto neexistující činy součástí žalob z let 1993 a 1996.
Do dějin českého práva vstoupí obě červeňákovské žaloby jako mimořádné případy využití právního systému pro lživé přepisování novodobých dějin jednoho českého města. Obě žaloby se snaží vykonstruovat xenofobní či rasistické chování městských úředníků a městské policie, které údajně vedlo až k porušování lidských práv. Případ se dostal až před štrasburský mezinárodní soud.
Vše začalo v únoru 1993, kdy se rozvětvená rodina Červeňákových s finanční pomocí města, o kterou požádala, odstěhovala na Slovensko. Brzy se však Červeňákovci vrátili do Ústí nad Labem a žádali zpět byty, které při odjezdu předali městu. Městský obvod, který spravoval jejich původní byty, to odmítl, protože byly vybydlené a zničené. Tehdy se jim nabídla advokátka Klára Samková, že je bude zastupovat, aby získali zpět nájemní byty, které odevzdali městu při odjezdu na Slovensko. Spor o byty mohl být vyřešen do konce roku 1993 smírem, bez soudního projednávání, protože městský obvod rodinám Červeňákových nakonec opravil přednostně byty v domě, kde již jedna z rodin před odjezdem na Slovensko bydlela. Rodiny tím měly od listopadu 1993 opět zajištěné bydlení. Spor o oprávněnost nájemního vztahu k původním bytům ale pokračoval dlouhá léta. Až 27. června 2002 krajský soud zamítl odvolání stěžovatelů Červeňákových podané proti rozsudku okresního soudu ze dne 26. dubna 2001. Ale spor se táhl až do listopadu 2004.
Drobný komunální spor přerostl během let v očerňování města a městské policie smyšlenými obviněními ze závažných trestných činů. Červeňákovi tvrdí, že byli z Ústí nad Labem na Slovensko vyhnáni a byty jim byly odebrány. Od roku 1996 dokonce pomocí nepravdivých svědectví chtěli dosáhnout na městu Ústí nad Labem odškodné ve výši osmi milionů Kč. Kdo vedl letitý spor? Rodina Červeňákových? Jde o osoby negramotné a s minimálním vzděláním, takřka zcela odkázané na advokátku Kláru Veselou-Samkovou. Bez její pomoci by nebyli schopni ani podat žalobu. Průběh kauzy byl proto především v rukou advokátky. Když se dopisem z 12. srpna 2004 vzdala advokátka plných mocí ve věci žaloby na ochranu osobnosti vedené Červeňákovými proti městu Ústí nad Labem, Červeňákovci se žaloby vzdali.
V souvislosti s tím není od věci připomenout, že soudní spor není jen vážným jednáním orámovaným talárem. Jakékoli soudní projednávání, ať jde o vraždu nebo oprávněnost nájemního vztahu, lze považovat za hru. Nezáleží na tom, kdo má pravdu, ale jak umí lidé u soudu s fakty manipulovat. Nezáleží na realitě, ale na tom, kdo sežene a obhájí ve svůj prospěch co nejvíce důkazů. Zda jsou důkazy skutečné nebo vylhané není důležité. Důležité je, aby důkazy vyhrály soudní proces. Kauzu Červeňákových proto chápu jako typický příklad hry, protože jiný smysl této kauzy nevidím. Zda mám pravdu, nechť posoudí čtenáři sami.
Pozoruhodné je, že nikdo nebral více než deset let smyšlenky Červeňákovců o vyhánění na Slovensko za znepokojivé a nepřehlédnutelné porušování lidských práv. Pokud by došlo k tomu, co Červeňákovci tvrdí, jednalo by se o těžké zločiny, které by nezůstaly ještě v průběhu roku 1993 bez povšimnutí a tehdejší prokuratura by požadovala tvrdé tresty. Popis údajného vyhánění Červeňákových na Slovensko úředníky městského obvodu a městskou policií četli již v roce 1993 v prezidentské kanceláři na pražském Hradě dokonce dvakrát, pravdivost smyšlenek ověřovala v témže roce okresní prokuratura, stejně jako v roce 1996 státní zastupitelství, ani okresní a krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudcích týkajících se první žaloby o byty z května 1993 neshledal, že by legenda o vyhánění byla prokazatelná. Žádný soud dosud neuznal svědectví Červeňákových za důvěryhodné, včetně Ústavního soudu ČR, protože ten se nezabýval obsahem žaloby, ale řešil jenom formální stížnosti. Totéž platí o rozhodnutí štrasburského soudu pro lidská práva z července 2003. Štrasburský soud se omezil na to, že souhlasil s dohodou vlády ČR s Červeňákovci, že dostanou devět set tisíc korun s tím, že „...tato částka napravuje veškerou újmu, kterou Česká republika postupem svých orgánů mohla stěžovatelům způsobit, včetně nákladů řízení soudního projednávání.“ Stát souhlasil s dohodou proto, že řešení soudního sporu trvalo nepřiměřeně dlouho, což potvrdil již dříve Ústavní soud ČR. Štrasburský soud se nezabýval obsahem žaloby, ale jen procesními záležitostmi. Tedy tím, že se celá věc léta táhla. Přikývl na zcela obecnou dohodu, která vycházela z toho, že Česká republika postupem svých orgánů mohla stěžovatelům způsobit újmu. Slovo „mohla“ je klíčové.

Kniha Severozápadní jatka (František Roček) Ústecký řezník se u soudu usmíval
Miroslav Rittich, zvaný též Ústecký řezník, narozený 15.3.1978 v Ústí nad Labem, trvale bytem Ústí nad Labem Višňová ulice, se zařadil mezi slavné osobnosti královského města ležícího na březích dolního toku Labe.
Do síně slávy s definitivní platností vstoupil 6. března 2008, kdy byl uznán vinným, že zavraždil a na kusy rozsekal a různě pohodil, ba i do mrazáku vložil, nebohou Moniku Brožkovou, svou družku a matku jejich syna Jakuba. Byl proto odsouzen na 14 let do vězení. Proti rozsudku se neodvolal. Skončil tím na ústeckém krajském soudu jeden z nejpodivnějších soudních procesů posledních desetiletí...
Monika Brožková nepoznala průměrný nudný rodinný život, nebyla vychovávána rodiči. Matka žila se dcerou Monikou do 7 let, potom dívku vychovával její děda. Ale začala chodit za školu a skončila ve výchovném ústavu. Její matka do vraždy dcery svého vnuka neviděla. Se dcerou se setkala naposledy někdy v roce 2005. Otec Moniky již s její matkou nežil, když se Monika narodila. Ví, že kolem šesti let Moničina věku se o dceru začal starat děda, tedy jeho otec. Dceru viděl také v roce 2005.
Jejím posledním útočištěm byl Výchovný ústav v Počátkách na Pelhřimovsku. Zde byla umístěna od podzimu 2002 na základě soudního rozhodnutí. V ústavu strávila půl roku a utekla. Ke své předčasné smrti se přiblížila v okamžiku, kdy na útěku zabloudila do Ústí nad Labem, kde poznala Ritticha.
Psal se rok 2003. V ten čas ústecký okresní soud odsoudil Ritticha podmínečně za výtržnictví, protože napadl tři ženy. Také začal žít s Monikou Brožkovou ve společné domácnosti v bytě své matky. Netrvalo dlouho a 17.4.2004 se Brožkové a Rittichovi narodil syn Jakub. A život šel dál. Lidé, kteří vraha občas potkali v hospodě, říkají, že byl trochu podivín. Ale nepředstavoval nic výjimečného. V ústeckém Lucky baru na Masarykově třídě občas sedával u piva, a číšník si pamatoval, že se za ním někdy zastavila žena s kočárkem. Až z novin se dozvěděl, že jeho zákazník je slavným ústeckým řezníkem.
„Vztah mezi oběma partnery byl od počátku problematický, konfliktní, vyznačoval se opakovanými hádkami, vzájemným fyzickým napadáním i opakovanými odchody poškozené ze společné domácnosti, přičemž se k obžalovanému a svému synovi znovu vracela,“ shrnuje rozsudek v jedné dlouhé větě čtyři roky soužití.
Rittichova družka odcházela za jinými muži na dny, někdy i týdny, byla viděna s podlitinami a četnými stopami po napadení z jeho strany, kvůli násilí přivolávala i policii. V listopad 2004 policie přivezla Brožkovou se synem k její známé Michaele kvůli Rittichovým útokům. Ten byl obžalován z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě. Toho se měl dopouštět vůči Brožkové od ledna 2004 do června 2005.
Jedna svědkyně vypovídala u soudu, že naléhala na Brožkovou, aby od Ritticha odešla a zajistila jí od 15.2.2006 místo v Azylovém domě pro matky s dětmi. Žena tam se synem na měsíc odešla, ráno však odcházela a nechávala syna v péči otce, protože s ním nepřerušila kontakt. Nakonec se k němu vrátila, a on 31.3.2006 vyzvedl synovy věci z azylového domu.
Jejich soužití pokračovalo, jenže ona byla nespoutaná, lehkomyslná, egoistická. On byl sopkou, která o sobě dala čas od času vědět agresí. Okamžik tragédie se blížil.
Okamžik před vraždou může vrah vykonávat zcela banální neškodnou činnost. Třeba drbat se za uchem, natírat plot, startovat auto, mýt nádobí nebo cvičit s činkou. V případě Ritticha šlo o cvičení s činkou. Konkrétně se sportovní kovovou činku o hmotnosti 16,5 kg. Tu posléze pustil na hlavu ležící družky. Ozvalo se křup, což bylo odborně definováno jako zlomenina pravé spánkové a temenní kosti s vpáčením do dutiny lební a pohmoždění mozku. Budiž útěchou, že žena netrpěla. Byla na místě mrtvá...
Když se ho později kriminalisté ptali, proč to udělal, uvedl, že se družka stýkala s jinými muži, opakovaně opouštěla jeho i syna, a on si uvědomil, že takto to bude po celý život. Společné soužití bude pro oba frustrující.
Rittich kriminalistům popisoval osudové okamžiky před vraždou takto: V ten den se s družkou pohádal, v průběhu dne vypil asi čtyři litry červeného vína. Večer ležela Brožková v posteli a dívala se na televizi. Potom usnula. Rittich si pohrával s činkou. Asi čtvrt hodiny před půlnocí se měla žena vzbudit. A on prostě pustil činku na její hlavu. Neslyšel, že by na to žena nějak zareagovala. Potom odtáhl z ložnice postýlku se spícím synem do chodby bytu a pokusil se prý spáchat sebevraždu. Řezal se do pravé a levé části krku.
Druhý den ráno kolem deváté hodiny odešla babička s malým Jakubem ven a v bytě zůstala jen mrtvola a její nastávající řezník. V té době se prý šel teprve poprvé od osudné rány podívat na mrtvou družku. Podle jeho popisu ležela v posteli s ranou na hlavě a krev byla na posteli i na zdi. Rittich šel koupit igelitové pytle a lopatku, protože se rozhodl, že tělo rozřeže. Ze sklepa přinesl nože a pilku. Z pytlů a starých dek udělal podložku, na které položil bezvládné tělo. Odtáhl je do předsíně, kde bylo na zemi linoleum. Bylo to praktické, protože krev, která mohla vytéci na podlahu, se lehce setře.
Odříznuté části těla balil do dvou pytlů a zavázal je. Také nože po skončení řeznické práce zabalil do igelitové tašky a odnesl z bytu s dalšími pytli, kde byly části těla jeho kdysi milé Moniky. Pytle byly „asi“ čtyři, uvedl. Pilku očistil a uložil do skříně v předsíni. Lopatku, s níž části těla zahrabal, uložil v bytě.
Jeden modrý pytel dal do mrazáku a zbylé příští den kolem půlnoci vynesl z bytu. Jeden pytel zahrabal u gymnázia; nevyloučil, že by mohly být dva, ale kam dal ostatní části těla si již nevzpomněl. (Dosud nebyla z těla zavražděné nalezna obě stehna, pravá ruka a část trupu nad pánví až ke krku).
Když skončil s porcováním družky, uklidil byt. Vypral povlečení z postele, vanu potom vyčistil Savem, protože z pračky vytékala do vany krev. Deky, na kterých družku porcoval, ústecký řezník také vypral a potom vyhodil i s igelitovými pytli do popelnice před domem. Omítku ze zdi, kam vystříkla krev z hlavy Brožkové, seškrábal nožem a zamaloval růžovou barvou a obrázky.
Navždy asi zůstane tajemstvím, co si myslela řezníkova matka, když se vrátila s vnukem z procházky. Vymalování stěny v bytě, stopy úklidu, které žena pozná na první pohled, zmizení družky. Že by si nevšimla podivného balíku v mrazáku? Rittichova matka mlčí. Využila svého práva nevypovídat.



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: