Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

František Roček - Ústecké lágry

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč


Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH

ISBN: 978-80-87624-30-2
Rok vydání: 2015
Počet stran: 290

Dostupnost: Skladem



Ústecké lágry (František Roček) Faktografická kniha dosud neznámých faktů o ústeckých lágrech pro Němce z let 1945–1947 je v jistém smyslu obrazem táborů tohoto typu kdekoliv v tehdejším Československu. Ústecké lágry zaplňují další bílé místo v naší poválečné historii – téměř 90 % informací se dostává z archivů mezi čtenáře poprvé po sedmdesáti letech od konce války. Atmosféru dění v tehdejších táborech vystihuje i jedna z úvodních vět kapitoly o strážných, hlídajících internované Němce: „V poválečných internačních táborech byly dvě skupiny potenciálně nebezpečných lidí: internovaní Němci a jejich strážní.“





Ukázky z textu:

1.3. Příliš lehce zapomínáme aneb setkání s Bedřichem Brabcem
Je zima, Léta Páně 2012. Jdu uličkou V Jirchářích v centru Ústí nad Labem, z Hrnčířské ulice směrem k ústeckému hlavnímu nádraží, na setkání s Bedřichem Brabcem, jedním z hrdinů knihy Ústecká štvanice. Hlavolam Tábora Všebořice, táborů na Skřivánku, Tábora 8 a Tábora 11 si nesu s sebou v hlavě.
Dohodl jsem se s Bedřichem Brabcem, že se setkáme v pivní čerpací stanici pojmenované Krušovická hospoda. Pana Brabce (1927) jsem poznal v uniformě Afrikakorpsu. Hleděl na mne z fotografie pořízené v roce 1945. Uniforma byla původně určena pro africký expediční armádní sbor nacistického Německa. Fotografie se stala součástí výstavy „Tragická místa paměti“ v ústeckém Chrámu svatého Vojtěcha. Byl květen 2010 let po Kristu. Vedle fotografie mladého Brabce stál Brabec osobně. Díval se na sebe sama, na fotografii osmnáctiletého chlapce.
Dali jsme se do řeči. „Tři měsíce jsem byl pomocným policistou. Služebna, ke které jsem byl přidělen, byla na Masarykově ulici na rohu, na křižovatce s ulicí Rudé armády, dnes Beethovenovou,“ vzpomínal Brabec na dobu již dávno minulou. Setkali jsme se, protože přišel na vernisáž výstavy „Tragická místa paměti“. Výstavou vyvrcholil stejnojmenný projekt, kterého se zúčastnilo více než 80 studentů ze čtyř gymnázií Ústeckého kraje. Studenti zkoumali konkrétní tragédie, ke kterým došlo v jejich městech v letech 1938 –1945. Studenti čtyř gymnázií - Gymnázia dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem, Gymnázia v Chomutově a Kadani a Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech - studovali archivní dokumenty, mluvili s pamětníky a hledali konkrétní, leckdy zapomenutá, místa dramatických událostí v místech jejich bydliště. Sledovali vyhnání Čechů z obsazených Sudet, oběti nacistického teroru i nuceného vysídlování Němců po válce.

Bývalý gymnazista a Ústečan Brabec byl jako pomocný policista také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy chodili policisté a vojáci po domech a oznamovali Němcům žijícím v ústecké čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo svých osobních věcí. Pak budou vystěhováni. Brabec byl tehdy u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci mohli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Všichni pak museli jít na stadion a odtud, ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob - pozn. autora), šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov, až do Německa. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec. Tehdy netušil, že se stane jedním z hrdinů románu faktu o poválečném Ústí, nazvaném „Ústecká štvanice“.
Když jsem vyslechl jeho vzpomínky na ústecký odsun Němců pár měsíců po skončení války, nemohl jsem si nevzpomenout na fotografie rozjásaných davů Němců na náměstí a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Jaký kontrast. Dva protichůdné pohledy na jednu konkrétní historickou událost. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústecka k Říši a téměř totální odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947.
Na vernisáži jsme se s Brabcem shodli, že výstava v Chrámu svatého Vojtěcha v Ústí nad Labem je vyváženým kaleidoskopem utrpení. Vzpomínky na útěk Čechů v roce 1938, na živoření a umírání Židů a vězňů a na pochody smrti v předvečer konce války, je doplněno o rozpomínání se na poválečné masakry Němců, například v Postoloprtech, a jejich odsun.

V hospodě jsem se uhnízdil s krušovickou desítkou. Než Bedřich Brabec přišel, vkrádaly se mi do mysli vzpomínky na naše první setkání v Chrámu svatého Vojtěcha. Informace na panelech výstavy ukazovaly ve zkratce tragiku oné doby. Jeden z nich, popisující situace v Ústí nad Labem, mě ale překvapil poněkud idealizovaným pohledem na tehdejší události: „Němečtí obyvatelé toto město vybudovali – založili průmysl, který přinesl lidem práci a městu peníze. Proslavili město po celé Evropě. A my jsme se ústeckým Němcům za tento velkolepý úspěch odvděčili zničením jejich zázemí a vyhnáním do Německa.“
Panel ukazoval typickou infekční chorobu lidské mysli: idealizaci bývalého (historie). Kdyby skutečně ústečtí Němci byli tak moudří a tvořiví, jak se uvádí na panelu, nemohla by se většina z nich chovat koncem třicátých let, tak, jak se chovala. Kromě toho nezapomeňme, že existovalo významné mecenášství židovských podnikatelů, které velmi obohatilo kulturu města. Český živel byl tehdy sice v menšině, ale zároveň nelze zapomínat ani na to, že byl pod tlakem Němců, kteří se pokoušeli omezovat např. i české školství. Tento problém vyřešil až vznik Československé republiky. Že nebylo česko – německé soužití ideální, o tom svědčí fakt, že spolkové aktivity na Ústecku byly rozděleny na české a německé. Kromě toho odsun nebyl jen českou záležitostí. První diskuzi o odsunu zahájili již britští diplomaté počátkem čtyřicátých let a též Poláci. Ale od nekonečného tématu odsunu mou hlavu vyrušil příchod Bedřicha Brabce.

...

2. Rozhánění táborové mlhy v praxi
2.1. Střelmistrova zkušenost
Dnes již po ústeckých táborech nenalezneme žádné stopy, dokonale zmizely v mlze zapomnění. Jeden vznikl na Skřivánčím poli v bývalých kasárnách na Stříbrníkách, poblíž hotelového domu a druhý tábor byl zřízen ve Všebořicích, v bývalém zajateckém táboře pro sovětské vojáky nedaleko dnešní točny pro trolejbusy. Střelmistr Petr Mikula je spojen s ústeckou historií především tím, že poslal k zemi stovky domů, přes 60 továrních komínů, a někdy i celé továrny. Kromě dokumentace z odstřelů má i rozsáhlou sbírku historických fotografií a map. Ale dodnes lituje, že nemá fotografii všebořického tábora. Zeptal jsem se Mikuly, proč je tak absolutní nedostatek fotografií k těmto tématům?

Mikula: „Důvody jsou dva. Tehdy se jednalo o všední záležitost. Prostě se jenom někde něco dělo. Kromě toho bylo fotografování takzvaných strategických objektů zakázáno, na což byli lidi zvyklý už za války. Když jste fotil vojáky, jejich techniku, železniční tratě a nádraží, samozřejmě i kasárna, tak pokud vás při tom někdo viděl, mohlo to přinést spoustu nepříjemností. Všechno mohlo být využito „zlými špehy“ nepřítele. To pokračovalo i po válce, a potom se stejně hloupou intenzitou až do konce totality.“

Roček: „Takže, kromě dobového strachu ze zákazu je největším nebezpečím pocit všednosti?“

Mikula: „Ano. Pocit všednosti je pro historii nebezpečný. Ve Všebořicích jsme jako Vodohospodářské stavby měli vedle tehdy již nefungujícího tábora postavenou betonárnu. V letech 1978 – 1982 jsem zde byl tehdy jako stavbyvedoucí i několikrát do měsíce, ale bohužel mě nenapadlo vyfotografovat si chátrající dřevěné táborové baráky hned za plotem. Byly zcela všední, zanedbané, nefunkční. Proto v podstatě není k dispozici žádná fotografie tábora. Bohužel, není k dispozici ani žádná fotografie tábora na Skřivánčím poli. Ale ve starších mapkách Ústí z 80. let jsou ještě vyznačeny některé budovy bývalého tábora ve Všebořicích, hned za točnou konečné tramvaje č. 5.

Roček: „Našly se nějaké mapy nebo jiná grafická dokumentace?“

Mikula: „Dost mi pomohl počítačový archiv map a leteckých snímků, které jsem po desetiletí sbíral. Tak se mi podařilo dohledat letecké snímky Ústí nad Labem a jeho okolí z roku 1952. Letecké snímky jsou důkazem, že zbytky táborů v roce 1952 ještě existovaly. Mile mě překvapilo, že letecký snímek, na kterém je zachycen tábor na Skřivánčím poli, souhlasí s detailním náčrtem pana Brabce. U všebořického tábora jsem se mohl spolehnout na své vlastní vzpomínky na oprýskané a vetché, bleděmodré a zeleně natřené baráky.“

Roček: „Letecké snímkování nám ale příliš mnoho podrobností neřekne?“

Mikula: „Naopak, ukáže nám přesně, jak tehdy vedly ulice, místní zástavbu a dokonce i jednotlivé stromy. Konfrontací s běžnými mapami z té doby uvidíme ulice, které známe, a pokud na mapě objevíme tábor, jako v případě všebořického, můžeme objevit, kdy asi byla většina ubikací zbourána a odvezena, a že jich zůstalo na místě jenom málo. Ale celkový půdorys tábora jasně ukazuje, o jak rozsáhlé zařízení se po roce 1945 jednalo. Také jsou dobře zřetelné komunikační trasy uvnitř tábora.“

Roček: „Dnes je situace snazší. Každý druhý člověk má digitální fotoaparát či mobilní telefon s fotoaparátem, celosvětově je využíváno družicové snímkování. Digitální svět nám přinesl záplavu fotografických podkladů.“

Mikula: „Vůbec ne. Najít důležitou fotografii vypovídající o historii místa je velmi pracné. Dovolil bych si říci, že většina fotografií, které lidé pořídí, a vrhnou do oceánu internetové sítě, mají dokumentačně více méně nulovou hodnotu. Zachytí jenom mnoho osobních detailů. Jako tisíce rodinných fotografií dochovaných z předválečné a poválečné doby nám ani dnes neodhalí důležité detaily z okolí a dobové souvislosti.“

Roček: „V nedávno vydané knize o historii obcí Chvojenska se zmiňujete o všebořickém táboře?“

Mikula: „Ano, protože do konce druhé světové války ve chvojenských obcích žili téměř výhradně Němci. Většina z nich musela na základě rozhodnutí o odsunu v průběhu roku 1946 své domovy opustit.
Na fotografii z loňského podzimu jsem s prof. Dr. Antonem Hierschem z Berlína, rodákem z Velkého Chvojna. I jeho, spolu s rodiči a pěti sourozenci, se týkal odsun, na který vzpomíná v mé knize: „Začátkem září 1945 se musely německé rodiny sestěhovat do tří volných domů v obci, kde jsme žili s dalšími rodinami až do 7. července 1946, kdy jsme společně odešli do ,shromažďovacího skladuʼ ve Všebořicích a odtud po 4 dnech vlakem do sovětského okupačního pásma, do vesnice Gramblin Ueckemünde, kraj Mecklenburg.“ Rodina Hierschů patřila v obci mezi vážené občany, vlastnily hospodářskou usedlost č. 39, která dnes již nestojí a dědeček Antona Hierche byl dokonce starostou a kronikářem obce.

Roček: „Sepětí pana Hiersche s bývalou domovinou ale, jak je zřejmé, zůstalo i po odjezdu z tábora ve Všebořicích v roce 1946 do východního Německa.“

Mikula: „Ano. Pan Hiersche později vystudoval v Berlíně, a částečně i v Moskvě a v Praze, obor slavistiky, učil na vysoké škole a díky častému pracovnímu pobytu v Praze mluví dodnes výborně česky. Do mé knihy o Chvojensku velice přispěl svými vzpomínkami. Pevně věřím, že se i vám po vydání této knihy ozvou čtenáři s dobovými fotografiemi těchto dvou ústeckých táborů.“



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: