Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Georges Rodenbach - Mrtvé Bruggy

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč


Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH

ISBN: 80-86063-68-2
Rok vydání: 2009
Počet stran: 120

Dostupnost: Skladem


Kniha Mrtvé Bruggy (Georges Rodenbach) V této studii vášní jsme se především snažili evokovat Město, Město jako hlavní postavu spjatou se stavy duše, postavu, která radí, odrazuje, podněcuje k činu.
A tak se ve skutečnosti Bruggy, které jsme si vyvolili, vynořují v podobě téměř lidské… Jejich vliv dopadne na každého, kdo zde pobývá.
Tvarují jej podle svých zákoutí a zvonů.
To jsme se tedy snažili navodit: Město, které usměrňuje činy; městská krajina nikoli jen jako plátno v pozadí, jako popisná témata vybraná tak trochu náhodou, ale spojená přímo s dějem knihy.
A právě proto, že se pozadí Brugg přímo podílí na peripetiích, bylo nutné, abychom tento dekor přenesli sem, mezi stránky: nábřeží, pusté ulice, stará obydlí, kanály, bekyňství, kostely, liturgické náčiní, zvonici Beffroi, aby ti, kteří knihu budou číst, zakusili tutéž přítomnost a vliv Města, podlehli nákaze bližších vod a sami pocítili stín věží vržený na text.
Co dodat k dílu, jehož konec se pozvolna rozplývá jako tóny unavených zvonů v tichu pustých uliček Mrtvého města? Jediné, co by mělo zůstat, je Ticho. Hluboké pietní ticho, v němž jedině může duše Mrtvých Brugg dále přetrvávat. Každé vyřčené slovo jako by z výšin strhávalo k zemi fantazii a vystavovalo necudně na odiv křehké tajemno tohoto města, téměř nehmotného ve vyprávění básníka, jenž pohlíží na věci kolem sebe očima středověkého mystika.
Slavný román Georgese Rodenbacha vychází téměř po sto letech v mistrovském překladu Jany Dratvové, oceněném literární cenou, a s originálními ilustracemi Jany Hakenové, dokreslujícími ponurou a mystickou atmosféru díla. Kniha vyšla v omezeném nákladu na speciálním papíře a je ručně vázána. Velmi vhodná jako dárek.

Ukázka:

Kapitola XI

Město má však především tvář Věřící. Zdi jeho špitálů a klášterů, početné kostely klečící na kolenou mezi kamením, vše vyzařuje pobídku víry a odříkání. Opět se začínalo Huguesa zmocňovat, nutit ho k poslušnosti. Opět se stalo Osobou, jeho hlavním společníkem v hovoru, jenž ohromuje, zrazuje, nařizuje, podle něhož se člověk orientuje a v němž nalézá příčiny veškerého svého konání.
Hugues byl brzy opět uchvácen tou tajemnou tváří Města, nyní, když poněkud unikal smyslnému a lživému obrazu Ženy. Již mu naslouchal méně a o to zřetelněji slýchal zvony.
Zvony četné a neúnavné, jež poslouchal při svých procházkách za soumraku, bezcílných toulkách po nábřežích, k nimž se opět vrátil, když se propadal do smutku.
Kniha Mrtvé Bruggy (Georges Rodenbach) Ty všudypřítomné zvony ho zraňovaly – umíráček, rekviem, zádušní mše, vyzvánění ranní mše a nešpor – celý den pokyvovaly svými neviditelnými černými kadidelnicemi, odkud jako by se valila mračna zvuku.
Ach, ty neutichající zvony Brugg, ta velká mše za zemřelé, bez útěchy sténající ve vzduchu! Jaká nechuť k životu z nich vyvěrala, zřetelný pocit marnosti všeho a připomínka nadcházející smrti…
V prázdných ulicích, kde tu a tam skomíralo světlo pouličních lamp, se zřídka rýsovalo pár obrysů, prosté ženy v dlouhých pláštích, v těch soukenných pláštích černých jako bronzové zvony a pohupujících se jako ony. Zdálo se, že zvony i pláště míří do kostelů stejnou cestou.
Hugues mimoděk poslouchal to našeptávání. Sledoval tuto stopu. Opět byl stržen onou horlivostí, jež jej obklopovala. Síla příkladu, vůle ukrytá ve věcech lákala i jeho do náruče starých chrámů.
Stejně jako dřív se zde opět rád navečer zastavoval, zejména v lodích Svatého Salvátora s dlouhými černými mramory, s impozantním ochozem, odkud někdy spadá měňavá tříštící se hudba…
Kniha Mrtvé Bruggy (Georges Rodenbach) Ta hudba byla mohutná, řinula se z píšťal na dlažbu; člověk by řekl, že to ona utápí a smazává prašné nápisy z náhrobních kamenů a měděných desek, jimiž je bazilika poseta. Člověk opravdu mohl říci, že se tam kráčí ke smrti.
Nic, ani zahrady vitráží, ani úchvatné nestárnoucí obrazy malířů jako byl Van Orley, Erasmus Quellyn, Crayer, Seghers s girlandami nevadnoucích tulipánů, nic nemohlo obměkčit hrobový smutek toho místa. A stejně působily triptychy a oltáře. Hugues vnímal jen letmo kouzlo barev a zvěčněný sen dávných malířů; když pohlížel na donátora se sepjatýma rukama a jeho družku s karneolovýma očima zobrazené na křídlech oltáře, z nichž nezbylo nic než portréty, melancholická myšlenka na smrt ho zachvacovala o to více! A tak se znovu v myšlenkách vracel k zesnulé – na živou už myslet nechtěl, na tu nečistou Janu, jejíž obraz odložil u vstupu do kostela – to se zesnulou klečel ve snách před Bohem, jako tito dávní pokorní donátoři.
V těchto návalech mysticismu se Hugues také rád pohřbíval v tichu kaple Jeruzalémské. Především sem směřovaly za západu slunce ženy v dlouhých pláštích… Vstoupil až po nich, lodě byly nízké, jako krypta. Docela vzadu v této kapli postavené k oslavě Spasitelových ran ležel v hrobě Kristus v životní velikosti, zsinalý, v rubáši z jemné krajky. Ženy v dlouhých pláštích rozžínaly malé svíčky a pak klouzavým krokem odcházely. Svíce lehce krvácely. V tom pološeru to vypadalo jako Ježíšova stigmata, jež se otevřela a krev z nich vytékala, aby očistila hříchy všech, kdo sem přicházeli.
Avšak mezi všemi svými poutěmi městem miloval Hugues hlavně špitál svatého Jana, kde žil božský Memling a zanechal tam ryzí veledíla, která již po celá staletí stále živě vyprávěla sny z doby, kdy se začal zotavovat. Také Hugues sem s nadějí na vyléčení přicházel zklidnit v bělosti stěn svůj horečnatý zrak. Vznešený Katechismus Klidu!
Vnitřní zahrady lemované zimostrázem; pokoje nemocných, tak vzdálené, kde se mluví jen tiše. Několik jeptišek projde, sotva lehce zvíří ticho, jako labutě na kanálech sotva lehce víří vodu. Ve vzduchu se vznáší vůně vlhkého prádla, deštěm povadlých čepců, oltářních ubrusů právě vyjmutých ze starobylých prádelníků...
Kniha Mrtvé Bruggy (Georges Rodenbach) Konečně Hugues přicházel ke svatyni umění s jedinečnými obrazy, kde září slavný relikviář svaté Uršuly podobný zlacené gotické kapličce, jež na svých třech postranních panelech vypráví příběh jedenácti tisíc Panen; a na zdobené kovové střeše jsou medailony s miniaturami andělů-hudebníků s houslemi v barvě jejich vlasů a harfami ve tvaru jejich křídel.
A tak je mučednictví provázeno malovanou hudbou. Neboť smrt těch Panen, tísnících se jako azalkové houští v kotvící galéře, jež jim poslouží za rakev, je nekonečně něžná. Vojáci jsou na pobřeží. Krveprolití již začalo; Uršula a její chráněnky už vystoupily na břeh. Krev se řine, ale tak růžová! Rány jsou jako květní plátky… Krev nekape; jako lístky odlétá z hrudí.
Panny jsou šťastné a docela klidné, jejich odvaha se zrcadlí v třpytivé zbroji vojáků. A luk, z nějž k nim přichází smrt, se jim sám zdá něžný jako srpek měsíce!
Těmi jemnými tahy umělec vyjádřil, že smrt je Pannám plným víry pouhou proměnou, zkouškou přijatou s vyhlídkou na blížící se velké blaho. Proto se mír vládnoucí v jejich nitru promítal i na krajinu a plnil ji obrazem těch panenských duší.
Okamžik změny – a již to není zabíjení, ale apoteóza; kapky krve se mění v rubíny pro věčné diadémy; a nad zkropenou zemí se otvírá nebe, světlo září, zaplavuje zemi…
Andělské pojetí mučednictví! Rajská vize malíře stejně zbožného jako geniálního.
Kniha Mrtvé Bruggy (Georges Rodenbach) Hugues byl dojat. Myslel na víru těch starých flanderských mistrů, jejichž votivní díla, která nám zanechali, byla namalována jako ztvárněné modlitby!
A tak všechna ta podívaná, malby, zlacení, domy podobné klášterům, štíty jako mitry, ulice zdobené madonami, vzduch plný zvonů, to vše přinášelo vstříc Huguesovi příklad zbožnosti a prostoty, nákazu katolictví ustrnulého ve vzduchu i v kamenech.
Stejně tak se mu v mysli navracelo rané dětství plné zbožnosti a s ním i stesk po nevinnosti. Cítil se vinen jak před Bohem, tak před svou zesnulou. Vědomí hříchu opět vyvstávalo, zvlášť pak od okamžiku, kdy jednoho nedělního večera cestou za požehnáním a hudbou varhan vstoupil náhodou do katedrály a vyslechl konec kázání.
Kněz kázal o smrti. Jaké jiné téma také zvolit v tom ponurém městě, kde se samo nabízí, vnucuje a obtáčí kolem kazatelny jako vinná réva se svými černými hrozny vinoucími se až k rukám kazatele, jenž je poté jen sklízí. O čem hovořit, ne-li o tom, co je stále přítomno ve vzduchu – o nevyhnutelné smrti! Na co jiného ustavičně myslet, ne-li na spásu vlastní duše, jež je pro zdejší svědomí tou hlavní starostí a trvalou úzkostí.
Neboť kněz ve svých rozkladech o smrti, o Dobré Smrti, jež je pouhým přechodem, a o setkání duší spasených v Bohu hovořil také o hrozivém, smrtelném hříchu, jenž činí smrt skutečnou, bez možnosti spasení a setkání s drahými blízkými.
Kniha Mrtvé Bruggy (Georges Rodenbach) Hugues naslouchal s lehkým dojetím poblíž jednoho pilíře. Velký kostel byl temný, jen slabě osvětlený několika lampami a voskovicemi. Věřící splývali v černou masu, téměř souvislou s temnotou. Zdálo se mu, jako by byl v kostele sám, jako by kněz hovořil přímo k němu. Hrou náhody nebo jeho rozjitřené představivosti mu připadalo, že ta neadresná slova rozebírají právě jeho případ. Ano! Žil v hříchu! Marně se obelhával o své hříšné lásce a sám před sebou ospravedlňoval svou touhu dokonalou podobností. Páchal tělesný hřích. Dělal to, co církev vždy zapovídala nejpřísněji – žil v jakémsi uvolněném svazku.
A má-li Náboženství pravdu, shledají-li se spasení křesťané, on již nikdy nespatří svou Oplakávanou a Svatou, neboť netoužil výhradně po ní. Smrt tak jen zvěční nepřítomnost, utvrdí odloučení, které považoval za dočasné.
Potom stejně jako nyní bude žít daleko od ní; věčná marná myšlenka na ni se stane jeho trýzní na věky.
Hugues vyšel z kostela velice rozrušen. Od toho dne kolem něj myšlenka na hřích kroužila, zavrtávala se, bodala jako hřebík. Byl by se jí rád zbavil, dostal rozhřešení. Aby utišil zmatek a klopýtání duše, jež jím zmítalo, pomýšlel na zpověď. Musel by se ale kát, změnit život; přes výčitky i každodenní útrapy však neměl již sílu Janu opustit a znovu žít sám.
Kniha Mrtvé Bruggy (Georges Rodenbach) Město na něj přesto stále naléhavě hledělo svou vyčítavou tváří Věřícího. Nutilo mu svůj vzor vlastní čistoty, své přísné víry…
A zvony přikyvovaly, když teď bloudil za večerů soužen úzkostí, ztrápen láskou k Janě, steskem po zesnulé, strachem z hříchu a možného zatracení… Zvony ho přesvědčovaly, zpočátku přívětivě přátelskou radou; hned však byly necitelné, bylo je vidět a cítit takřka všude kolem, jako vrány kolem věží, vrážely do něho, vstupovaly mu do hlavy násilně se snažíce vyrvat mu z těla mrzkou lásku a spolu s ní i hřích!



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: