Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Igor Witkowski - Pravda o Wunderwaffe II

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Cena v e-shopu: do 389,- Kč

Včetně 10 % DPH
novinkanovinka 353,64 Kč bez DPH

ISBN: 978-80-87624-55-5
Rok vydání: 2017
Počet stran: 250

Dostupnost: Připravujeme


Pravda o Wunderwaffe II (Igor Witkowski) Třetí říše dosáhla vynikajících výsledků ve vědě a technice. Uvědomění si tohoto faktu a dokonce i údivu neznamená žádnou glorifikaci nacismu. Nelze totiž přenést technické objevy na morální aspekt systému. To, že nějaké zřízení může být technicky rozvinuté, ještě neznamená, že nemůže být zločinecké. Některé zbraňové systémy, vyvinuté v nacistickém Německu neměly žádnou analogii v jiných zemích, což například americký prezident Eisenhower vyjádřil po válce dostatečně výstižně:
„Německá technika byla v předstihu před spojeneckou o dobré desetiletí. Naštěstí německé velení nebylo schopno tuto převahu využít a pozdě se zorientovalo v tom, jaké možnosti zde vstupují do hry.“
Ačkoli se můžeme oprávněně domnívat, že ani on nevěděl o nejzajímavějších objevech v oblasti německé techniky...



Ukázky z knihy:


Jen málo historiků si plně uvědomuje celou škálu německých příprav v této oblasti – a skutečně výjimečné priority. Byly vyráběny zřejmě desítky milionů plynových masek v době, kdy byla guma natolik deficitní surovinou, že samotný kaučuk byl dovážen U-Booty až z Dálného Východu! Není pochyb o tom, že oběti této totální fáze války by šly do milionů! O změně názoru nerozhodly s největší pravděpodobností problémy se samotnou chemickou zbraní. Němci prostě nedokázali chemickou zbraň spolehlivě dopravit až na místo určení. Chyběl strategický arzenál, který by umožnil hromadný úder na množství různých cílů. Práce v této oblasti se opozdily… Ve změněných plánech muselo jít o odlehlé cíle, v opačném případě by k odstartování této fáze války postačily již existující prostředky přenosu – např. rakety V-2. Připomíná mi to jednu výpověď profesora Moldawy, který kdysi v technické kanceláři Gross-Rossen vyslechl rozhovor, ve kterém padla tato slova: „Londýn, Moskva, New York…“ Tehdy, v druhé polovině roku 1944, přišli vůdcové Třetí říše k závěru, že jen tímto způsobem se jim podaří srazit protivníka na kolena. A je třeba uznat, že i z dnešní perspektivy se tento úsudek zdá správný…

...


Navázal jsem korespondenci s Angličanem, jehož otec jako voják pátral po této stopě už v roce 1945! Jmenuje se Keith Sanders a v průběhu naší korespondence mi představil otcovu poměrně neobvyklou minulost. V roce 1945 se měl dostat do tajné podzemní továrny, která se nacházela pod správou SS, v obci Espelkamp na severozápadě Německa. Ve vzpomínkách je označena jako MUNA, což je jednoduchá zkratka pro muniční továrnu. Měli se tam zabývat elaborací (plněním) raket „Feuerlilie“ bojovými otravnými plyny, jmenovitě Tabunem! Rakety ničím nepřipomínaly známé experimentální verze (které jsem popsal v 1. dílu „Pravdy o Wunderwaffe). Obsahovaly motory na tuhý pohon, jelikož bylo plánováno, že budou odpalovány z paluby ponorek proti pozemním cílům. Dnes neexistuje způsob jak verifikovat tuto historku kromě jiného i z důvodu velice složitého přístupu k jakýmkoliv dokumentům na toto téma. V mém subjektivním pojetí jde ale o pravdivé svědectví, v každém případě na mě pan Sanders působil jako seriózní a zodpovědný člověk. Ponechávám proto tuto informaci na posouzení čtenářům. Nakonec celá záhada příprav k této „super-totální“ fázi války byla ještě donedávna obestřena neproniknutelnou rouškou tajemství, takže se nemůžeme divit tomu, že stále ještě existují nevyjasněné otázky. Na druhé straně, výrobu samotných toxických látek musely provázet práce i na způsobu jejich přenosu a také operační plánovaní, o čemž víme jen velmi málo (v další části publikace se k tomuto tématu ještě vrátíme). Co se týče historie pana Sanderse, myslím si, že nejlepší bude předat mu slovo a představit části jeho popisu.

...


Další z odtajněných zpráv, s nimiž je třeba se seznámit, se týká stabilizovaných mířidel firmy Leitz, jakož i zařízení, která stabilizují kanón během jízdy.13 V tomto případě konstruktér podchytil a rozvinul koncepci, kterou na bojišti použili Spojenci (i když v nevelké míře). V roce 1942 oddíly Afrikakorps získaly určité množství amerických tanků M-3, které byly jako experimentální modely vybaveny stabilizátory kanónu a analogickými zaměřovači. Na podobných zařízeních se v Třetí říši pracovalo již dříve, ale až africká kořist ukázala východ ze slepé uličky.
Tankem, který měl být modernizován, byl vlastně „Panter“. Objednávku na výrobu optických součástí do hlavního zaměřovače dostala firma Leitz ve Wetzlaru, gyroskopický a pravděpodobně i výkonný systém měla zase zhotovit berlínská firma Kreiselgeräte. Její hlavní konstruktér (jistý Ernst Haass) během poválečných výslechů vypověděl, že právě on byl autorem prvního projektu. Pokoušel se pro něj ještě před válkou získat budoucího amerického výrobce (firmu Sperry) ale jeho nabídka ji nezaujala. V době války se pak dověděl, že firma Sperry spustila výrobu něčeho podobného...
Nezávisle na tom jeden ze šéfů podniku Leitz, Ludwig Leitz, představil cosi jako prototyp dosud technicky „nedotaženého“ zařízení, o němž k údivu všech tvrdil, že jde o prvotní vzorek jejich pozdější konstrukce, získaný v SSSR! Nelze tedy vyloučit, že německá konstrukce měla do určité míry sovětský původ.
Nebyl by to první případ zdokonalení technického zařízení vzniklého v jiném státě. Stačí připomenout tryskový motor, objevený ve Velké Británii Frankem Whittleyem. Junkers, BMW a Heinkel zdokonalili tento projekt tím, že opustili koncepci odstředivého kompresoru ve prospěch axiálního, aby tak připravili půdu pro poválečné práce.

...


Ponorky máme ve své mysli většinou spojené s velkými loděnicemi, zabírajícími celé hektary země, s množstvím železničních vleček, spouštěcími rampami, a pod. To vše bylo také hlavní slabinou německých podmořských zbraní. Fakt, že existovaly rozsáhlé průmyslové molochy, které se staly samozřejmě ideálními cíli kobercových náletů. To se Němci rozhodli změnit a vyprojektovali své oceánské ponorky druhé (válečné) generace – jednotky typu XXI. Zde poprvé byla použita koncepce modulové výstavby. Velké plavidlo s výtlakem několika tisíc tun bylo nyní vyráběno v mnoha závodech rozmístěných po celé zemi. Tyto závody byly propojeny kanály a řekami, po kterých mohla křižovat plavidla přepravující hotové části trupů. V klasicky pojatých loděnicích se nyní odehrávala jen relativně jednoduchá a málo času zabírající závěrečná montáž. Díky tomu se ukázalo, že jeden ze skutečných „divů techniky“ 2. světové války – ponorka typu XXI – byla vyráběna zejména v Dolním Slezsku.



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: