Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Ivo Wiesner - Bohové a apokalypsy

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 269,- Kč
Cena v e-shopu: 212,- Kč
vyprodánovyprodáno

Včetně 10 % DPH
192,73 Kč bez DPH

Dostupnost: Vyprodáno


Kniha volně navazuje na „Předpeklí ráje“. Je v ní načrtnut vícerozměrný obraz událostí a jejich příčin, které postihly Zemi za posledních 120 000 let. Kniha Bohové a apokalypsy (Ivo Wiesner)

Do časové sítě, vymezené devatenácti ničivými cykly Nimiru, je zasazena evoluce pozemské civilizace s jejími vzepětími i prohrami. Za dávných časů, kdy Země ještě byla součásti Galaktické federace, žily zde vysoce technicky i duchovně vyspělé civilizace Shanů, Manehunů a dalších entit, jejichž jména upadla v zapomenutí. V těch časech měly kontinenty i moře jinou podobu. Země se pohybovala po kratší oběhové dráze bližší Slunci než je tomu dnes a den byl kratší vzhledem k rychlejší rotaci Země kolem vlastní osy. Jiné bylo i rozložení planet kolem Slunce, protože mezi Zemí a Jupiterem se pohybovala gigantická obydlená planeta Maldek a Venuše ještě byla jedním ze satelitů vzdáleného Uranu. Úzce technokraticky orientovaná ateistická civilizace Maldeku při svých neuvážených experimentech způsobila jeho ničivou explozi a následující planetární kolizi.

Kniha Bohové a apokalypsy (Ivo Wiesner)

Ukázka:


ZROZENÍ NEBESKÉ NESTVŮRY
Přijde čas
a náš svět zanikne.
Vyschnou velká moře
a pevninu spálí nebeský oheň.
To je dosti dobrý důvod k tomu,
aby k sobě byli lidé
vlídní, soucitní a láskyplní.
Visuddhi Magga.

Starobylé bonnské texty zaznamenávají, že před mnoha věky byl vzhled Země jiný, než dnes. Země obíhala kolem Slunce mnohem blíže a také směr jejího otáčení kolem vlastní osy byl opačný. Proto kdysi Slunce vycházelo a zapadalo na východě. Dny byly kratší a podnebí bylo subtropické s bujnou flórou i početnou faunou. Poměrně blízko Země obíhala další planeta několikanásobně větší než Země a byla obydlená vyspělou civilizací pocházející z oblasti Plejád. Tato planeta zářila zlatožlutým světlem, a tak byla nazvaná Zlatá planeta či Žlutá planeta. Měla ale další jména jako Tir, Maldek, Malona. O civilizaci, která tuto planetu původně obývala, není mnoho známo, snad jen to, že v čele byla bytost Og či Ogo, která je v esoterické tradici ztotožňována s Luciferem či Zářícím Hadem.

Kniha Bohové a apokalypsy (Ivo Wiesner) Starobylé báje vyprávějí, že Og se svým lidem se časem dostal do sporů s jinými skupinami bytostí žijících na Zemi a spor se postupně vyostřil v dlouhé a úporné války v meziplanetárním prostoru. V těchto válkách byl lid Oga nakonec poražen a zatlačen zpátky na Maldek. Krátce poté byla uskutečněna Lhay záměna sluncí a bezprostředně nato došlo k obrovskému výbuchu Tiru, který planetu Tir roztrhal a způsobil planetární kolaps. Příčina exploze Tiru není známa. Mohlo to být nezvládnutelné působení slapových sil uvolněných při záměně sluncí, ale stejně dobře mohlo jít o důsledek selhání experimentů s novou zbraní připravovanou civilizací Tiru. Tir, který byl asi desetkrát větší než Země, byl roztrhán a největší troska byla vymrštěna do kosmického prostoru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu, takže troska začala obíhat kolem Slunce po velmi extrémní oběhové dráze, jejíž rovina svírá nyní s rovinou ekliptiky úhel přibližně 46°. Délka oběhu trosky kolem Slunce je odhadována na 700-800 let a vždy jednou za 6 115 ± 50 let se přiblíží velmi těsně k Zemi. Podle zlomových struktur dna Atlantického oceánu a intenzity působení na Zemi, odhaduji hmotnost této trosky na 5,8- 6 x 1027g, takže je srovnatelná se Zemí. Starověké národy o existenci této nebeské nestvůry věděly a daly jí mnoho jmen: Nimiru, Nibiru, Marduk, Amanyam a další. Tak se Nimiru stala osudem Země a lidstva, jehož existenci a evoluci determinuje opakujícími se ničivými cykly s intervalem 6 115 let (vypočtená střední hodnota cyklu). Kdy přesně došlo k destrukci Tiru není zatím možné zjistit, ale máme k dispozici poměrně přesný odhad prvého ničivého úderu, kterým Nimiru postihla Zemi v roce 113 519 ± 100 př.n.l.. Zbytek rozdrceného Tiru se pohybuje po původní dráze Tiru a část provází Nimiru na její cestě kosmickým prostorem. Při přiblížení Nimiru k Zemi je pak její vlečka kamenné sutě zdrojem krupobití žhavých meteoritů, které zasahuje Zemi. Po tomto prvním ničivém kataklyzmatu, kterým Nimiru postihla Zemi, následovalo ještě 18 ničivých cyklů a poslední dvacátý byl vypočítán k roku 2 666 n.l..

Kniha Bohové a apokalypsy (Ivo Wiesner) Pro posouzení destrukčních účinků cyklů Nimiru na Zemi bylo nutné zjistit, pokud možno přesně, jak vlastně vypadala tvář Země před rokem 113 519 př.n.l.. Dlouho se zdálo, že je to nemožné, až v roce 1510, tedy 18 let po Kolumbově objevu Karibských ostrovů, vydal Henricus Glareanus mapu východní a západní polokoule. Tato mapa je dodnes kartografy považována spíše za dobový artefakt, který nemá žádnou kartografickou hodnotu. Když jsem se s Glareanovou mapou seznámil, udivilo mne, že mapa zobrazuje i takové oblasti Země, které byly ve skutečnosti objeveny až mnoho let po vydání mapy. Jde například o Brazílii, jižní a západní Afriku, které Portugalci objevili v letech 1488-1500, ale až do poloviny 16. století tyto objevy úspěšně tajili před Francouzi, Španěly, Holanďany a Italy. Oblast Mexického zálivu, Floridu a mezoamerickou pevninskou šíji objevil Ponce de Leon až v letech 1512-1513. Labrador objevil J.Cartier až v roce 1534, Svalbordu se dostal na dohled Barents při výzkumné plavbě v roce 1596. První objevitelské plavby Pacifikem se odehrály až v roce 1521 (Magalhaes, El Cano). Tato situace ovšem vyvolávala otázku, odkud Glareanus čerpal znalosti, podle kterých své mapy kreslil? V komentáři ke svým mapám Glareanus poznamenává, že měl k dispozici mapy velmi starého původu, ale jejich autory neznal. Podobný problém provází i původ podkladů, z nichž při kreslení svých map vycházel admirál a kartograf Piri Reis, Oronteus Finaeus a další autoři středověkých portulánů. Při pátrání po možném původu pramenů, z nichž zmínění kartografové vycházeli, končí cesta povětšinou u Alexandrijské knihovny z dob Ptolemaiovců. Když byla Alexandria v roce 642 dobyta muslimy, byl obrovský poklad znalostí starověku zaznamenaný ve statisících svitků použit jako otop v lázních. Takové barbarství však není spojeno jen s expanzí islámu, protože již v roce 296 byly z příkazu císaře Diokleciána zničeny všechny písemné artefakty pojednávající o alchymii a v roce 389 z podnětu arcibiskupa Theofila byly ničeny další písemné záznamy. Jediné, co bylo uchráněno od zničení, byly starověké mapy, protože kartografické dokumenty mají vždy značnou strategickou hodnotu pro dobyvatele i obchodníky. Je tedy velmi pravděpodobné, že nejen Glareanus, Reis, Finaeus, ale i Kolumbus, Vasco de Gama, Cabras, Bartolomeo Diaz a další ze středověkých objevitelů, měli k dispozici informace pocházející ze zničené alexandrijské Bibliothéky.

Kniha Bohové a apokalypsy (Ivo Wiesner) Vraťme se ale k mapám Henrica Glareana, které zakreslují rozložení pevnin na západní a východní polokouli. Obě mapy se však od dnešních map značně liší, proto je současní geografové nebrali vážně. Povšimněme si alespoň největších odlišností. Mapa západní polokoule podává zcela odlišný obraz americké pevniny, kterou zde zastupují dva relativně malé subkontinenty oddělené mořem přibližně v oblasti Panamské šíje. Nejsou zakresleny Andy, ale ani Skalisté hory. Ostrovy Karibského moře jsou mnohem větší, početnější, neexistuje oblast kanadské pevniny ani Aljaška. Africký kontinent je mnohem větší než dnes, a to o území jižně od rovníku, kde je v současnosti Guinejský záliv. Tato "nadbytečná" část západoafrické pevniny však velikostí i tvarem odpovídá jednak největšímu z ostrovů Atlantidy, jednak ztracené pevnině prakontinentu Gondwany, rekonstruované podle Wegenerovy teorie. Výrazné odlišnosti jsou však i v oblasti jihovýchodní a východní Afriky. Dnešní Madagaskar je ještě součástí kontinentu, neexistuje Adenský záliv a na místě Rudého moře je pouze skupina jezer. Oproti současnosti je zakreslena několikanásobně větší rozloha Perského zálivu. V oblasti severní Evropy je Británie spojena se Skandinávií (Norsko, Švédsko), jejíž zbytek tvoří rozsáhlý ostrov. Severně od tohoto ostrova vidíme dnes neexistující subkontinent zaujímající přibližně rozlohu šelfu od Svalbardu po Novou Zemi, zasahující do blízkosti dnešního severního pólu. Oblast Středomoří v podstatě odpovídá dnešní situaci, takže se domnívám, že tuto část mapových podkladů Glareanus upravil podle soudobých zkušeností. Mnohem zajímavější je však mapa východní polokoule, kde zcela chybí subkontinent Indie a komplex Himálaje. Protoindie je zde velkým ostrovem obklopeným početnou družinou menších ostrovů, ale překvapivě jsou zakreslena řečiště Indu a Gangy. V jižní části je zakreslen velký podkovovitý ostrov Ruta a skupina dnes obtížně identifikovatelných ostrovů. Dva rozsáhlé subkontinenty zasahující hluboko na jih jsou identifikovány jako mýtické kontinenty Sunda a Sachul. Východně od ještě neexistující Austrálie leží početná skupina velkých ostrovů, o nichž staré tradice hovoří jako o souostroví Arquinesia či Ka Houpo o Kane či Kaskara. Konečně při východním okraji leží další velký ostrov uváděný v tradicích jako mýtická země California. Zatím nelze zjistit přesně období, které Glareanova mapa zakresluje, ale domnívám se, že to bylo období před prvním kataklyzmatickým kontaktem Nimiru se Zemí, tedy před cca 115 000 lety. V souladu s texty Bonn-po a dalšími prastarými prameny jsem došel k názoru, že Glareanova mapa je obrazem tváře Země v době, než došlo ke katastrofickým změnám vyvolaným kontakty s Nimiru. Tento názor se postupně pokusím dokázat, ale závěr nechť si čtenář udělá sám.

Kniha Bohové a apokalypsy (Ivo Wiesner) SOUMRAK BOHŮ
Počátek časů je u synů Yogy.
Z nich pocházejí Synové Slunce a Měsíce.
Tito Synové moudrosti a Synové noci
stáli na počátku čtvrté rasy obdařené Manasem.
Z nich pocházejí modrá a rudá pokolení Země.
Kniha Dhyanů.

Soumrak bohů (Ragnarök) sugestivně popsaný v nordických hrdinských písních, zejména v Elder Edda (Starší Edda), je reflexí obludného kataklyzmatu, které postihlo Zemi v souvislosti s cyklem Nimiru v roce 15 679 př.n.l.. Po uklidnění živlů nastal na Zemi stav, který staří Řekové jmenovali "apokastasis" a Egypťané "nemanch", což přibližně znamená obnovení či znovuzrození světa. Řada egyptských textů (Knihy mrtvých, Texty pyramid a další) shodně tvrdí, že s počátkem historie Egypta souvisí i vláda posledního božského královského páru Úsíra a Éset, které Řekové vzpomínají jako Osirise a Isis a keltské či ligurské kmeny jako Issora a Isidu (Černou Pannu). Tento královský pár provází nejen tajemství jeho původu, ale též záhadné události provázející okolnosti, místo a období jejich panování. Jediné umělecky ucelené a propracované vyprávění osudů zmíněného královského páru posledních bohů pochází od Plútarcha (De Iside et Osiride). Plútarchos fabuluje prastaré mýty do souvislého vyprávění děje počínající tím, že na úsvitu věku prabohové Geb a Nút přivedli na svět dva bratry (Úsíra, Sutecha) a dvě sestry (Éset, Neftu). Úsír se oženil s Éset a vládl Egyptu, kdežto Sutech s manželkou Neftu byli králi Libye. Sutech chtěl Egypt připojit ke svému království, proto zradou připravil Úsíra o život a jeho manželku Éset z Egypta vyhnal. Úsír uzavřený do rakve byl vhozen do moře a zoufalá Éset rakev s mrtvým manželem dlouho hledala, až ji našla na břehu dnešního Libanonu. Éset svou kouzelnou mocí mrtvého Úsíra opět oživila, aby z jeho semene počala. Sutech se o nalezení a oživení Úsíra dozví a jeho tělo nalezne a rozseká jej na mnoho částí, které rozhází po širém světě. Pronásleduje Éset, aby ji zabil a znemožnil narození Úsírova syna a právoplatného krále, kterému by musel předat vládu nad Egyptem, jíž se zradou zmocnil. Éset pronásledovaná Sutechem prchá, ukrývá se, a v úkrytu porodí syna, kterému dá jméno Ór (Hór). Když Hór dospěje, porazí Sutecha, zabije ho a převezme vládu nad královstvím Sutecha i nad Egyptem. Plútarchova verze vyprávění osudů obou královských párů nezapře ducha bohaté řecké fabulace a jiskřivé imaginace. Jestliže ale vycházíme z údajů rozptýlených ve starých egyptských textech (Texty pyramid, Amonnacht, Texty rakví, Kniha dvou cest, Kniha mrtvých z Vésetu, Hymnus o boji Hóra se Sutem, Manethonových Pamětihodností, Hórapollonovy Hieroglyfiky a dalších pramenů), objevuje se zcela jiný, v mnoha případech odlišný příběh starověku. Úsír vystupuje jako Ús-iri, což znamená "Mocné oko" (Slunce), což je titul králů Iniciovaných Svatých ostrovů, kterým se někdy říkalo také Synové Slunce. Éset-Isida jako dcera Thowta (Pithowta, Džehuta), čelného atlantského vědce a kněze (mága), je vždy představována jako Dítě Noci či Dítě Luny a jejím systémovým emblémem je ležatý měsíc. Isida bývá často zpodobňována jako krásná mladá žena černé barvy kůže, a proto bývá nazývána "Černou Pannou Isidou". Podle tradice byla mocnou bohyní ovládající podivuhodné síly a kouzla, a její kult, který se udržel až do příchodu křesťanství, měl zejména v oblasti keltské kultury velkou vážnost, podobně jako pozdější křesťanský mariánský kult, který s kultem Isidy splynul. Galská verze Isidy je zpodobňována nejčastěji jako černá bohyně Hespera (Vespera), stojící na ležatém půlměsíci, kolem hlavy má sedm hvězd připomínajících prapůvod bohů ze sedmihvězdné soustavy Plejád. S podobnými soškami vydávanými za Marii Nazaretskou se občas setkáváme i na našem území (např. Hostýn), častěji se však nalézají ve Francii (Chartrés, Notre Damme du Pillier), ale i porůznu v Evropě až po Karpaty. S Isidou se však setkáváme i v Apokalypse sv. Jana. Sourozenecké postavení dětí Geba a Nut v sobě obsahuje jinotaj, který je srozumitelný pouze zasvěceným. Jeho podstatou je, že bratři Úsír a Sutech (někdy zvaný Tyfón) a sestry Éset a Neftu ve skutečnosti nejsou potomky téhož otce a matky, ale bratry a sestrami civilizací z planet soustavy Plejád, jinými slovy jsou si navzájem duchovními bratry a sestrami. To se týká ovšem entit celého čtvrtého evolučního stupně, které se později "rozbratřily" a začaly bratrovražedné démonské války. Nyní chápeme, že entity čtvrtého evolučního stupně byly původně spřátelené, třebaže sestávaly z mnoha geneticky odlišných ras. Po vítězství Hérakla (Para-šu-Rámy) v démonských válkách, vyvinula skupina Iniciovaných Svatých ostrovů značné úsilí o nastolení skutečného míru a k obnovení kdysi ztraceného duchovního bratrství mezi entitami surů a ásurů. Jednou z možností bylo manželské spojení Úsíra (Issora) z entity Iniciovaných Svatých ostrovů a ásurské princezny Isidy, které by spojilo emblémy Slunce a Měsíce tak, jak je spojen den s nocí. Zdá se, že alespoň na evropské a severoafrické pevnině se tento plán dařil a nastolení trvalého míru bylo již na obzoru. Do hry však vstupuje Suto-Tyfón, ásur rudé atlantské rasy Toltéků a válečné běsnění začíná znovu, až je zastaveno kataklyzmatickými událostmi provázejícími cyklus Nimiru v roce 15 679 př.n.l. Suto-Tyfón se zachraňuje, Issor umírá ve vodním přívalu. Pokusme se alespoň přibližně časově zařadit tyto tragické události. Diodor Sicilský (Bibliothéké historiké) říká, že králové Svatých ostrovů (Ruta,Lemurie) postavili mnoho měst v Indii a v Egyptě v době vlády božského páru Osirise (Úsíra) a Isidy, přičemž od té doby po dobu Alexandra Velikého uplynulo více než 15 000 let (15 336 př.n.l.), jak o tom vyprávím v knize Předpeklí ráje.

Máme k dispozici ještě jeden údaj pocházející od historika El Masaudiho. Ten tvrdí, že z egyptských (alexandrijských) záznamů vyplývá, že první dvě pyramidy v Gizeh postavil ještě před potopou poslední z božských králů Surid. Na jeho pokyn projekci i výstavbu řídili vzdělaní atlantští mágové znalí aritmetiky, geometrie a stavitelství. Účelem těchto pyramid byla ochrana podzemních skladů před vodami očekávané potopy. Z jiných pramenů víme, že tyto stavební práce začaly 300-400 let před zničením Atlantidy, tedy kolem roku 16 000 př.n.l.. Porovnáme-li egyptskou transkripci "Us-iri" s arabskou "Surid", je velmi pravděpodobné, že jde o téhož krále, který nastoupil vládu po zemřelém Héraklovi (Para-šu-Rámovi), oženil se s atlantskou princeznou Isidou a zplodil syna Hóra, což se událo někdy mezi 17 550-16 080 př.n.l.. Přesněji to zatím určit nelze. Surid-Úsir-Osiris-Issor jsou tedy jen různá jména posledního krále surů, který zahynul při cyklu Nimiru v roce 15 679 př.n.l. Za zmínku stojí, že Issor-Úsir byl bohem modré rasy, podobně jako například Kršna. Oba jsou na starých vyobrazeních důsledně malováni jako bytosti s modrou až modrozelenou kůží. Téhož názoru je R. Cavendisch, který říká, že Osiris představuje potomka starých surů z Indie, kteří časem ovládli oblast východní Afriky a Svaté ostrovy. Kataklyzma Hór přežil, ale zcela chybí i malá zmínka o osudech jeho matky Isidy. Snad nalezneme alespoň náznak odpovědi v tajemství provázející Hóra. Isida je běžně zobrazována jako krásná mladá žena chovající na klíně malého Hóra. Toto dětské stadium Hóra Egypťané vyjadřují jménem "Charpichrud". Galská verze Isidy však chová Hóra výjimečně, obvykle drží v jedné ruce tajemný válcovitý předmět zvaný "graal". Ve vztahu k Hórovi však vystupuje ještě bohyně Háthor, která je titulována jako "Paní západní pouště" či "Paní Západní říše". Co je však nadmíru podivné, je její další titul "Dům boha Hóra", který vyjadřuje hieroglyf tvořený obdélníkem, v jehož pravém rohu je další malý obdélník a v centru je vyobrazen sokol. Obdélníkový hieroglyf obvykle vyznačuje dům zrození, ale také mateřské lůno. Symbol sokola je jednoznačný, protože je to královský znak Hóra a celé dynastie Sokolů, kterou založil. Podle Textů pyramid byla Háthor pokládána za vlastní matku i rodičku Hóra a ženu Úsíra a tomu odpovídá i zmíněný hieroglyf. Je pravděpodobné, že Háthor byla první ženou Úsíra a matkou jeho syna Hóra, jejíž osud skrylo šero věků; snad zemřela při porodu. Někdy po její smrti se ásurská princezna Isida stává druhou ženou Úsíra a nevlastní matkou a pěstounkou Hóra. Tato verze starověké události odpovídá více doloženým historickým faktům, než Plútarchova poněkud příliš volná fabulace královského příběhu velké lásky a zrady. Osud Úsíra můžeme považovat za objasněný, osud Isidy zůstává zakrytý za oponou věků; je však málo pravděpodobné, že by přežila kataklyzma v roce 15 679 př.n.l. Buďto zahynula nebo ze Země včas odlétla zpět do "sedmihvězdí Plejád". Druhá možnost by mohla objasnit podi- vuhodné projekce krásné mladé ženy, jejíž atributy ji téměř spojují s Isidou, přesto je zřejmě mylně ztotožněna s bohorodičkou Marií Nazaretskou, ke kterým došlo na mnoha místech Země, zejména v Lourdech, Medžugorje a Turzovce.

Hór jako zakladatel královské dynastie Sokolů měl čtyři syny: Amseta, Hapia, Kebehsenufa a Duamutefa. Dynastie Sokolů je nejstarší faraonskou dynastií Egypta, která podle Manetha Sebenitského vládla Egyptu včetně Západní říše (Libye) po dobu 1255 let, tedy do roku 11 325 př.n.l.. Po této dynastii, která ještě byla počítána k dynastii dětí bohů, potomků Issora a Isidy, vládnou Egyptu a Libyi pouze dynastie králů lidského původu. Řecky píšící egyptský hierofant a velekněz z Ómu (Heliopolis), sepsal dějiny Egypta od jeho počátku až po rok 323 př.n.l. a vycházel přitom z utajovaných záznamů dochovaných v egyptských chrámech ještě z časů Thowta. Originální historiografie Manetha se ztratila, ale mnoho jeho současníků jeho údaje obsáhle cituje. Podle Manetha uplynulo od časů Meniho, faraona Dolní a Horní země Egypta, 5 813 let, což údajně odpovídá třiceti generacím egyptských panovníků. V přepočtu na náš letopočet by počátek vlády faraona Meniho (Menese) byl určen datem 6 136 př.n.l. a ne cca 3 000 př.n.l., kam jej zařazují egyptologové na základě poměrně vágních indicií. Pokud zde hovoříme o Egyptu a jeho králích, je nutné si uvědomit, že ve starověku šlo nejen o území obklopující dolní tok Nilu, ale i o území Libye včetně Atlasu, Sahary až po řeku Niger. Nemáme jistotu, zda součástí starověkého Egypta, či spíše Aigypta, bylo také území dnešního Somálska a Etiopie, ale vzhledem k tomu, že několik králů z Manethonova seznamu pocházelo z Ethiopie (Aithiopie), zřejmě egyptská říše zahrnovala ve starověku nejen celou severní Afriku včetně Sahary, ale i východní Afriku včetně Ethiopie. Podle Manetha vládli bohové (rozuměj Iniciovaní Svatých ostrovů) tomuto Egyptu přibližně 13 900 let a jejich vláda skončila gigantickým kataklyzmatem (15 679 př.n.l.). Další vládu přejímá dynastie Sokolů, která je ještě polobožského původu, je přímým dědicem vědění Atlantidy a její éra trvá 1255 let. Následující dynastie králů výhradně lidského původu vládne 1817 let a centrum moci leží kdesi v Západní říši (Lybii). Další dynastie vládne již z Mennoferu po dobu 1790 let a tvoří ji třicet faraonů. Potom se centrum moci přesunuje do Thinisu (Cinevu) a zde dynastie deseti faraonů vládne již pouze 350 let a je vystřídána faraonem Menim.

Málokdo si uvědomuje, že některé historické údaje obsahují nezanedbatelnou chybu, která pramení z nestejné délky roku mezi jednotlivými cykly Nimiru. Historici i archeologové zcela automaticky přepočítávají data událostí a artefaktů vzhledem k délce současného roku o 365,2422 dne. Mezi cykly Nimiru 15 679 př.n.l. - 9 564 př.n.l. však byla délka slunečního roku pouhých 260 dnů a mezi cyklem 9 564 př.n.l.-3 449 př.n.l. 360 dnů. Tyto dva údaje spolehlivě dokazují historické zprávy. Bohužel neznáme délku slunečního roku před cyklem 15 679 př.n.l., takže zatím nemůžeme objektivně verifikovat data uvedené tabulky. O rozdílné délce slunečního roku patrně ani Manetho nebyl informován, protože by se o tom jistě zmínil. Kataklyzma roku 15 679 př.n.l. představuje konec jedné evoluční éry pozemské civilizace. S tímto datem prakticky končí působení entit mimozemského původu, kterým staré texty i tradice říkají "bohové" pro jejich nadlidské schopnosti a vědomosti. Já jsem tento termín pro zjednodušení podržel. Část těchto entit odešla včas ze Země před příchodem kataklyzmat, a to jak ásurové, tak také surové. Zdá se, že ani téměř 18 000 let, které od těchto událostí uplynulo, nestačilo odstranit tehdejší antagonismus a nevraživost surů a ásurů. Lidstvo musí být velmi obezřetné, aby se nedostalo opět pod vliv potomků ásurů-Xhumzů a neopakoval se osud našich dávných předků, kteří byli touto zvrhlou částí čtvrtého evolučního stupně vmanipulováni do role nástroje slepě vykonávající vůli svých pánů. Zdá se, že americký establishment smlouvou s ásurskými ETI udělal díky své malé prozíravosti v tomto směru velkou chybu a dosah důsledků leží v nedozírnu.

Kataklyzmatem tedy končí éra bohů a jejich potomků a začíná již jen éra lidí. Končí také blahodárné období synarchické vlády Dananů a ostatních Bílých Hadů a lidstvo klesá až na své civilizační dno. To se ovšem týká i zbytků potomků čtvrtého evolučního stupně, kteří v nepatrném počtu řádění živlů přežili. Ásové a jejich potomci deportovaní na sever Evropy se změnili v divoké, loupeživé germánské kmeny, Hyperborejci mají své potomky v keltských a árijských kmenech, které rovněž ve značné míře postihla barbarizace. Snad nejlépe, z hlediska evoluce kultury, dopadla entita potomků surů (Aiolů, Pelasgů), protože jejich duchovní odkaz převzala a alespoň částečně uchovala antika. Význam starověkého Egypta jako trezoru a pokladnice znalostí z odkazu bílých mágů Atlantidy jsme zatím nepochopili a ani neobjevili, to ještě na nás čeká. Stav vyššího vědomí lidstva zděděný po předcích ras čtvrtého evolučního stupně spí jak Šípková Růženka přivedená zlou čarodějnicí do kataleptického stavu, která čeká na prince a jeho polibek, aby se probudilo a připomnělo si svůj původ, úděl a poslání. Soumrakem bohů v podání nordických kmenů pocházejících z Ásů jsem se zabýval v Předpeklí ráje a doporučuji čtenáři k přečtení epos Elder Edda (Starší Edda), ale i další nordické hrdinské zpěvy, aby pochopil hloubku pádu a zoufalství poražených ásů. Éra Třetí říše založená na úchylné tezi nacistů o existenci vyšší rasy Nadčlověka a zločiny plynoucí z tohoto obludného omylu svědčí, že potomci Ásů přijímají poučení jen neradi, pomalu a bolestně. Chceme-li porozumět příčinám antagonismu Čechů a Němců, musíme si uvědomit pradávné kořeny počínající v konfrontacích surů s ásury. Čechové, Moravané a Slezané jako potomci dávných surů musí pochopit svůj úděl a poslání spočívající v ukončení řetězu konfrontací s Němci. Je čas zarazit kopí do země a odložit štíty. Velkoryse nabídnutá ruka ke smíření je jedním z projevů vyššího stavu vědomí. Naši vůdci však musí být obezřetní, prozíraví a ve svém postoji pevní.



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: