Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Ivo Wiesner - Světlo z dávných věků

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 249,- Kč
Cena v e-shopu: 212,- Kč
vyprodánovyprodáno

Včetně 10 % DPH
192,73 Kč bez DPH

Dostupnost: Vyprodáno


Kniha SvÄ›tlo z dávnĂ˝ch vÄ›kĹŻ (Ivo Wiesner) V mýtech mnoha starých národů se hovoří o tom, že v minulosti vznikly a rozvinuly se nejméně tři vyspělé civilizace, ale vždy po uplynutí 6000 let byly smeteny obrovským kataklyzmatem. Naše civilizace žije ve čtvrtém cyklu a podle předpovědí je také odsouzena k záhubě. Co je příčinou těchto katastrof a kdy kataklyzma udeří?

V odkazu zaniklých civilizací nacházíme mnoho technických a technologických znalostí, kterým dodnes nerozumíme, nebo je v našem století znovu pracně objevujeme. Co je například kujné sklo? Jak lze kalit měď na tvrdost a pružnost oceli? Jak lze ovládnout blesk? S úžasem zjišťujeme, že „Oheň Bharavy“ je vlastně napalmem a střelný prach i bronzová děla znali již staří Indové před 4. stoletím př. n. l.
Je málo těch, kteří pochopili, že tajemstvím alchymie je fúze jader těžkých prvků. Nemnozí porozuměli tvrzení starých Mistrů, že cílem alchymie není transmutace kovů ve zlato, ale vytvoření speciální energie zasahující samu intelektuální podstatu lidské bytosti.

Ukázka :

FILOSOFIE A VĚDA DÁVNÝCH CIVILIZACÍ

Věda bez svědomí
je jen ztroskotání ducha
Rabelais

Kniha Světlo z dávných věků (Ivo Wiesner) Jistou představu o úrovni vědy a filosofie starých civilizací můžeme získat z dochovaných artefaktů, pocházejících ze Staré říše Egypta. Je to bohužel zatím nejzazší hranice, kam dosud úspěšně pronikla archeologie. Další zdroj informací jsou mýty, ale také dochované zprávy o vědeckých znalostech a řemeslnické technologii pěstované ve střediscích usazených kolem starobylých svatyní Osirise a Thowta (Herma). Můžeme dnes pouze tušit jaké bohatství informací obsahovala alexandrijská Bibliothéka, knihovna Ptahovy svatyně v Memfidě, Pergamská knihovna a další, které zanikly vesměs ohněm. O duchu a technické úrovni civilizačního cyklu zaniklého v roce 3449 př.n.l. toho víme velmi málo a z toho mála, co se zachovalo a bylo s úctou chráněno po tisíciletí egyptskými kněžími je pak zničeno náboženskými fanatiky islámu i křesťanství. Nicméně to,co se dochovalo zejména v oblasti filosofie a vědeckých znalostí, nás nutí k hluboké skromnosti. Zjišťujeme, že mnohé, co jsme s velkou slávou a sebevědomím objevili v 18. a dalších stoletích, nebyly sensu stricto objevy, ale znovunalezení pradávných znalostí našich moudrých předků.

Již staří Egypťané tradovali, že alchymie představuje pouze nepatrnou část rozsáhlé vědy vyučované a pěstované ve svatyních starověku. Filosofie a s ní i umění podléhaly vývoji ve velkých intelektuálních cyklech, přičemž jednotlivé cykly na sebe navazovaly v čase, ale odehrávaly se v různých zemích. Žádný civilizační cyklus však již nikdy nedosáhl duchovní úrovně prvého cyklu, u jehož kolébky stál nezemský Rozum. Civilizace umíraly po šesti tisíciletích, tedy příliš mladé na to, aby vyspěly a dosáhly úplného pochopení vesmírného Rozumu nebo chcete-li nejvyšší Nepojmenovatelné Bytosti, kterou křesťané nazývají Bohem, islámští věřící Allahem, Židé Jahvem, Řekové Diem atd..

Největší tíže nepochopení je v tom, že není mnoha bohů různých národů a duchovních hnutí, ale je jediný Rozum, tedy jediný Bůh pro všechny lidi, pro celý vesmír. Míra nepochopení je vrchovatá i v našem současném civilizačním cyklu a nedojdeme-li k tomuto poznání, míra se naplní a lidstvo po šesti stoletích opět zanikne. Tak se opakuje souboj ducha s časem, dosud vždy zvítězil čas. Zvítězí za šest století duch?

Kniha Světlo z dávných věků (Ivo Wiesner) Svatyně starověku je nutno chápat jako civiliazční střediska rozvoje filosofie a souvisejících věd, ale i technické a řemeslnické technologie mající přísně organizovanou hierarchickou strukturu, nad níž bděli hierofanté s různým stupněm zasvěcení. Stupeň zasvěcení lze chápat nejen jako rozsah hieratických znalostí, ale především i znalostí vědeckých a technických. Svatyně starověku lze snad nejlépe pochopit, použijeme-li jako analogii střediska různých křesťanských řádů budovaných v Evropě v minulých stoletích, s cílem dosažení rozvoje duchovního, ale i technického a sociálního. Z organizace starověkých svatyní se u starých Egypťanů poučili i helénští Řekové, když zakládali tehdejší "supermoderní" vědecký ústav Museion, spolu s bohatě zásobenou knihovnou-Bibliothékou, obojí v Alexandrii. To vše je však, bohužel, již několikanásobný odvar toho, co snad bylo obsaženo, prováděno a vyučováno v kulturních střediscích mýtické Kaskary nebo Thule či Hyperboreje. V každém civilizačním cyklu se duchovní vývoj odehrával v podstatě podle téhož schématu, kdy bezprostředně po úderu Nimiru po několik století ti, co přežili, živoří, protože vůdcové i civilizační struktura byla zničena. Obecný problém lidské civiliazce spočívá v její velké zranitelnosti a nízké odolnosti vůči nečekanému nárazu živlů či nájezdům velkých tlup primitivních kočovníků, majících sice nepatrnou civilizační úroveň, ale o to větší biologickou odolnost. Následky takových šoků pro starověkou společnost byly vždy tragické, protože krátké civilizační cykly vytvořily společnost řízenou úzkou vrstvou vysoce vzdělaných a duševně prozřelých hierofantů. Masa prostých lidí žila svůj život v hranicích vymezených kněžskou elitou, aniž by hlouběji chápali důvody a cíle těchto příkazů. Civilizační návyky a etika moudrých hierofantů nestačila v těchto cyklech nikdy proniknout do duše prostých lidí. Bylo k dispozici příliš málo času. Zcela jiná situace by zřejmě nastala, pokud by civilizační cykly byly řádově delší. Každé kataklysma proto tenký civilizační nátěr snadno smylo a se zničením duchovní elity a jejich řídících struktur se opět nastolovalo období vlády nimrudismu. Naštěstí Nimiru totálně ničila vždy jen v poměrně úzkém pásu, takže civilizace nezanikla všude naráz, ale zůstala civilizační centra, která přežila a v novém cyklu se stala semenem nové civilizace. Bohužel, kvalita civilizační křivky, tedy její trend, měl trvale klesající hodnotu. Z tohoto obrazu se vymyká současná civilizace, která se blíží ke kritickému bodu, aniž ještě dosáhla svého zenitu. Naše civilizace je nepochopitelný fenomén v tom, že na rozdíl od minulých civilizačních cyklů je civilizací převážně technickou s hlubokým společenským dosahem, která z popele přečetných válek se rodí jako pták Fénix vždy dokonalejší a silnější. Je tu cosi, co nás žene stále rychleji vpřed, dravá a neukojitelně žíznivá touha po poznání toho, co bylo, i toho, co bude. Je to snad vyšší záměr Nevýslovné Bytosti, převedení lidstva přes úskalí nového kataklysmatu?

Kniha Světlo z dávných věků (Ivo Wiesner) My si myslíme, že nejlepší způsob uchování civilizačních zkušeností a znalostí je grafický záznam na papíru, v hlíně či kameni. Hierofanté snad znali techniku grafického záznamu zpráv, ale jisté to není. Traduje se, že Thowt přinesené znalosti zaznamenal pro budoucí časy v knihách, jejichž listy tvořily zlaté fólie. Na těchto fóliích byly zaznamenány znaky, které měly sémanticky souviset s oním tajemným "Ptačím jazykem", který byl nejen jazykem hierofantů, ale i vládců a mudrců. Ptačí jazyk, někdy také zvaný "Jazykem Ptáků" či "Jazykem dvora" byl jazykem velmi starým a univerzálním, kterým hovořila všechna centra civilizace, byl klíčem k vědění duchovnímu i technickému, ale prý i jazykem diplomatů. Jazyk Ptáků byl tedy "latinou" starověku. Údajně byl praotcem ostatních jazyků rozšířen dávno před stavbou Babylonské věže a později upadl v zapomenutí. Používal prý jej i Ježíš, který s ním byl seznámen v době studia v indických a tibetských svatyních, ale hovořili jím i Inkové a kněží starých egyptských svatyní. Dnes nemáme ponětí co to bylo za jazyk, je možné, že se s ním v různých podobách setkáváme, aniž jsme pochopili, oč jde. Domnívám se, že archetypem či dialektem Jazyka Ptáků byl i hvízdavý jazyk kanárských Guančů "silbo", připomínající podle starých zpráv švitoření ptáků v širokém frekvenčním rozsahu s bohatou modulací. Silbo Guančů nemá dodnes obdobu v žádném známém jazyku či dialektu a bohužel se jej nepodařilo rozluštit před jeho zánikem. Z Jazyka Ptáků se prý posléze vyvinul jinotajný jazyk "argot", kterým byla psána řada klíčových dat ve staré alchymické literatuře. Argotický jazyk je podle Fulcanelliho zvláštní řečí pro jedince, kteří mají zájem sdělovat si závažné myšlenky, aniž by riskovali nežádoucí únik zneužitelných informací. Údajně je argot případem mluvené kabbaly. Kmen "argo" je ostatně stále dosti rozšířen, aniž dobře rozumíme jeho skutečnému významu. Vyskytuje se nám v řadě prastarých významů jako jsou "argonauti", "art-gothique" či "ď art-goth" a podobně. Z Jazyka Ptáků pochází vedle argotu i řada západních jazyků, zejména provensálština, pikardština a další jazyky a dialekty staré Occitanie.

A L C H Y M I E = fúze těžkých jader?

Alchymie je řemeslo dovedené do umění.
Nn.

Z toho, co již bylo řečeno plyne závažný poznatek, že alchymie byla v podstatě velmi rozvinutou technickou vědou vyrůstající z kořenů thowtické filosofie. O původu semene, z něhož vyrostla tato filosofie a také alchymie, nevíme téměř nic. Existují však indicie o nepozemském původu. Jedno je jisté, jak thowtismus, tak i podstatné postuláty vlastní alchymie obsahují tak hluboké myšlenky, které žádná lidská civiliazce nebyla schopná za pouhých šest tisíc let existence formulovat. To jsou myšlenky a ideje vyzrávající statisíce let, možná i mnohem déle. Když přistupujeme k fenoménu alchymie, nesmíme hledat tajemnost senzací nadpřirozena, ale porozumět tomu, co sděluje stigma vyššího Rozumu vtisknuté do alchymické vědy až k jejím thowtickým kořenům.
Alchymická technologie transmutace prvků zná v podstatě dvě cesty vedoucí k cíli. První je tzv. "suchá cesta", která je velmi krátká a postačí k ní jediná výchozí hmota – rtuť. Této cestě alchymisté také někdy říkají "režim Saturna". Doba potřebná k završení transmutace se pohybuje mezi 4-7 dny. Technologie transmutace na suché cestě je velmi důkladně alchymisty tajena, přesto se podařilo systémovou analýzou vymezit několik základních údajů. Suchá cesta je v podstatě vysokotlakou syntézou realizovanou při postupně zvyšované teplotě, přičemž zakončení se provádí při 1200-1500o. Alchymisté často uvádějí, že se používá čtyř stupňů žáru. Zřejmě existuje několik variant této technologie, jak to vyplývá z dílčích údajů uváděných Geberem, Lullem a Paracelsem. Největším tajemstvím technologie suché cesty je vlastní tlaková nádoba schopná odolat nejen vysokému žáru, ale i vnitřnímu tlaku. Zdánlivě jednoduchý problém se rázem stane megaproblémem, když si uvědomíme základní dané parametry:

1) Tlaková nádoba nesmí být z běžných kovů, protože vesměs tento žár nevydrží a speciální slitiny odolávající žáru 1200-1500ozase neodolají korozivním účinkům par rtuti.
2) Kritická teplota rtuti je 1462o(dle jiných údajů 1550o).
3) Kritický tlak rtuti je 105 MPa (podle jiných údajů 200 MPa).

Kniha Světlo z dávných věků (Ivo Wiesner) Kritický tlak a kritická teplota jsou podmínky nutné k tomu, aby se dosáhlo totálního přechodu kapalné fáze do par. Z toho vyplývá, že teploty suché cesty se budou muset opravdu pohybovat těsně pod horní hranicí teplot uváděných alchymisty pro suchou cestu. Největší tajemství suché cesty je v podstatě tajemství spojené se získáním vhodné tlakové nádoby. Fulcanelli se zmiňuje o tom, že se tímto problémem zabýval dvacet let, než se mu podařilo najít vyhovující řešení. Přivádí naši pozornost ke zcela určitému cíli, když upozorňuje na nutnost věnovat bedlivou pozornost spíše oboru keramiky, než sklářství. Řada alchymických prací však popisuje používání nádoby zhotovené ze zeleného sklovitého materiálu. Lenglet-Dufresnoy se zřejmě technologií suché cesty zabýval do hloubky a říká, že "...tato metoda vychází ze rtuti, ale uskutečňuje se skrze dvojitý Filosofický Merkur, a tím způsobem se Velké Dílo završuje v jednom týdnu namísto v osmnácti měsících nutných k témuž cíli, při použití vlhké cesty".
Když uvážíme vymezené podmínky nezbytné k realizaci suché cesty, tedy teplotu kolem 1500oC a tlak 1000-2000 atmosfér, nepřipomíná to poněkud vtíravě předpokládané podmínky, jimž je vystavena hmota ve vnitřním jádru Země?
Druhé základní technologii transmutace hmoty říkají alchymisté "vlhká cesta", přestože se ve skutečnosti jedná o manipulace s taveninou hmoty. Údaje o době trvání vlhké cesty se různí od 18 měsíců do dvou let, zřejmě podle experimentální zručnosti toho kterého adepta. Vlhká cesta má velké množství variant, ale nejznámější jsou tyto dvě:
1 - varianta vycházející pouze z ryzí rtuti,
2 - varianta vycházející ze zlata a rtuti (někdy i stříbra).
Pravděpodobně je druhá varianta nejstarší a nejpohodlnější, protože v jejím případě nejsou tak vysoké nároky na materiál a teploty, jako je tomu u prvé varianty, která je vlastně alternativou suché cesty uskutečňované v podkritické oblasti, tedy při nižších teplotách a nižších tlacích.
N.Fulcanelli a někteří další alchymisté se zmiňují o jiných transmutačních experimentech, kdy se nepoužívá rtuti, ale výchozím materiálem jsou neušlechtilé kovy jako je železo, měď, cín a podobně. Starobylá alchymická schémata vykreslují, že existuje mocný vztah mezi Saturnem a Lunou, dále mezi Merkurem a Jupiterem, ale i mezi Marsem a Venuší. Ve schématech nad těmito vztahy stojí Slunce, které zároveň tvoří spojnici. Aby se situace ujasnila, je nezbytné jednotlivé alchymické symboly srozumitelně verifikovat:

Slunce = zlato (Aurum) Saturn = olovo (Plumbum)
Luna = stříbro (Argentum) Venuše = měď (Cuprum)
Mars = železo (Ferrum) Merkur = rtuť (Hydrargyrum)
Jupiter = cín (Stannum).

Skutečná role Slunce jako řídící složky a spojnice je nejasná. Hledat vysvětlení v tom, že tyto transmutační reakce se odehrávají v přítomnosti zlata, je zřejmě chybné. Domnívám se, že ve skutečnosti se fúze neušlechtilých kovů uskutečňuje v přítomnosti "tinktury Slunce", což by měl být jeden ze supratěžkých meziproduktů vzniklých fúzí Materia Prima s ryzím zlatem. Tinktura Slunce je pravděpodobně totožná s tzv. "Filosofickým zlatem". Tak do jisté míry je Filosofické zlato podobné reagens jako samotný Kámen mudrců, ale s "nižším" účinkem. Snadno transmutuje železo v měď (Mars ve Venuši), ale ne naopak. Dále velmi snadno touto cestou proběhne transmutace Jupitera v Merkura (cín přechází ve rtuť) a Saturna v Lunu (olovo se mění ve stříbro). Alchymisté potvrzují, že transmutace nikdy neproběhne zpětně, takže je nezvratná. Další důležitá informace říká, že obvykle z jediného výchozího prvku vznikají dva, i více prvků, které se často výrazně liší některými vlastnostmi jako je tvrdost a vodivost. Vysvětlení je poněkud složité. Všichni ještě ze střední školy víme, že většina prvků vyskytujících se na Zemi není monoizotopická, ale obsahuje dva i více izotopů lišících se hmotností, avšak s týmž počtem protonů (stejným nábojem). Tak železo obsahuje 4 izotopy, měď 2, olovo 4, rtuť 7, cín 10, stříbro 2 atd.. Dále je známo, že v řadě vlastností se izotopy téhož prvku výrazně liší. Mezi takovéto vlastnosti náleží i vodivost. Vysvětlení lze pak hledat v tom, že fúzí vzniká převážně určitý izotop či určitá malá skupina izotopů, takže fúzovaná hmota, např.měď vzniklá ze železa, má zcela jiné zastoupení izotopů než pozemská přirozená měď, popřípadě může v podstatné míře obsahovat i nové izotopy na Zemi dosud nezjištěné (v případě mědi např. izotop 64Cu).



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: