Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Ivo Wiesner - Vimaanika Shaastra

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč
vyprodánovyprodáno

Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH

ISBN: 978-80-86063-66-9
Rok vydání: 2008
Počet stran: 230

Dostupnost: Vyprodáno


Kniha Vimaanika Shaastra (Ivo Wiesner) Staroindický epos VIMAANIKA SHAASTRA se do povědomí badatelů v oboru záhad historie dostal mj. i díky Erichu von Dänikenovi, který jej cituje ve své knize „Vzpomínky na budoucnost“.

Dílo, které se dochovalo v tzv. šastrovém jazyce, je unikátní „technickou příručkou“ pro piloty létajících technických zařízení, která byla konstruována před tisíciletími. I přes skeptické pohledy většiny vědeckého světa na historii technického vývoje lidstva probleskují stále častěji na světlo těžko vyvratitelné indicie o existenci dávno zaniklých, ale technicky velmi vyspělých civilizací.

Ing. Ivo Wiesner a Ing. Ludmila Wiesnerová jsou autory vůbec prvního českého překladu tohoto díla, které tak přibližují všem našim čtenářům a zájemcům o dosud nevyřešené hádanky minulosti.
Součástí této knihy je i dodatek, zpracovaný z pohledu současných technických vědomostí na problematiku konstrukce létajících strojů.

Ukázka:

Kniha Vimaanika Shaastra (Ivo Wiesner) Mnoho vědců i technických odborníků se zdráhá přijmout skutečnost existence mimozemských entit operujících na Zemi i v jejím okolí s tak vyspělou technikou, že je to stěží uvěřitelné. Ještě méně je těch, kteří jsou schopni přijmout nespočet archeologických artefaktů i jejich interpretaci, prokazující existenci dávných vysoce technicky vyspělých civilizací sídlících na Zemi a blízkých planetách, jejichž evoluce pokročila mnohem dále, než je tomu u současného lidstva. Starobylé manuskripty jsou znevažovány, třebaže poskytují překvapivě přesné údaje o stavu techniky a technologie dávných civilizací, jako například encyklopedie YANTRA SARVASVA, připisovaná jednomu z dávných rišiů jménem Maharishi Bharadwaaja. Jedna část této encyklopedie, známé pod jménem VIMAANIKA SHAASTRA, pojednávající v několika kapitolách o starověké aeronautice, obsahuje velké množství závažných sdělení technického rázu, která nutně zpochybňují sebedůvěru současné vědy a vědců. Ve světle těchto starobylých údajů se postupně dostáváme k otázce, zda vůbec lze v současné době hovořit o technické revoluci lidstva, nebo spíše o objevení slabikáře. Aby si čtenář mohl utvořit vlastní, nikým neovlivněný obraz skutečného stavu věcí, dostává se mu do ruky překlad manuskriptu VIMAANIKA SHAASTRA.

Kniha Vimaanika Shaastra (Ivo Wiesner) Realitu vysoké úrovně starověké technologie však plně akceptovali na přelomu dvacátých a třicátých let mnozí němečtí vědci s příslovečně otevřenou myslí. Úzké kontakty německých archeologů, historiků a orientalistů s brahmánskými a tantrickými kláštery severní Indie, Pákistánu a Tibetu, přinesly své ovoce v otevření přístupu k tajným knihovnám těchto klášterů. Nejužší kontakt byl dosažen s tantrickým řádem Sakkia Muni (Červených čepic), jehož kněží mají velmi blízko k metodám černé magie a umějí je účinně využívat. V knihovnách tohoto řádu nalezli němečtí vědci velké množství starobylých manuskriptů vysloveně technického rázu, ale i soubory map zazna menávajících rozmístění podzemních lokalit dávno zmizelé civilizace Thule, které obsahovaly (a nezřídka ještě obsahují) vrcholně závažné záznamy o thuleanské vědě, technologii a technice. Civilizace Thule, mnohými historiky považovaná za pouhý mýtus, je pravděpodobně identická s tajemnou modrou rasou, stojící na počátku rozkolů, z nichž vzešly pozdější démonské války. Thuleanská civilizace, pojmenovaná starými Řeky „Ultima Thule“ (Nejzazší Thule), byla vždy hledána poblíže severního pólu. Ve skutečnosti ale sídlila v oblasti dnešní Antarktidy, a to v časech, kdy Antarktida byla v důsledku převrácení pólů severním pólem, jak se o tom zmiňuji v knize Bohové a apokalypsy. Z toho, co je dosud známo, se jeví, že centrem thuleanské civilizace byla především antarktická oblast Země královny Maud, náležející před II. světovou válkou Norsku. Po porážce Norska v roce 1940 anektovali Němci i norský sektor Antarktidy, nazvali jej Neu Schwabenland (Nové Švábsko) a připojili jej ke Třetí říši jako německé zámořské území. Bezprostředně po záboru zahájili intenzivní průzkum a teprve po porážce Německa vyšlo najevo, o co vlastně při této gigantické akci šlo. Dnes víme, že Němci na základě informací z tantrických spisů věděli dávno o identitě Antarktidy s centrem civilizace Thule a zjistili rovněž podrobné informace o rozmístění a zabezpečení podzemních prostor, v nichž bylo údajně po tisíce let uloženo obrovské množství technických podkladů, včetně vzorků strojů, materiálů, zbraní a starobylých sakrálních symbolů, jako byl například oštěp germánského praboha Ódina. Podle nordických bájí tímto oštěpem zavraždil Ódin jednoho z Vánů (Suryů), což bylo záminkou rozpoutání démonských válek. Nacisté a zejména Hitler se tento oštěp snažil získat, protože podle prastarých tradic Ásů vlastník Ódinova oštěpu získal moc vládnout světu.

Kniha Vimaanika Shaastra (Ivo Wiesner) Od roku 1941 dochází k explozivnímu rozvoji německé válečné techniky založené na využívání nových principů v rámci rozsáhlého zbrojního programu „Vergeltung“ (odveta). Zpočátku program Vergeltung zahrnoval pouze vývoj sedmi nových zbraňových principů signovaných jako programy V1 až V7, teprve později došlo k rozšíření až po program V12. Tyto programy zahrnovaly především raketové nosiče ničivých náloží, poháněné pevnými i kapalnými palivy, nový typ těžkého tanku ze speciální velmi pevné oceli odlévaný vcelku, nukleární výbušniny, řiditelný kulový blesk, vysokofrekvenční směrované záření paralyzující činnost mozku, paprskové zbraně, oblaka explozivních plynů, náboje řízené radarem, průpalně-průbojné protipancéřové střely a především několik typů létajících strojů zcela nové koncepce signované jako V7. Šlo o několik konstrukčních verzí diskového letounu označované jako typ „Haunebu“ a typ „Vril“ (B. Harris). Typ Haunebu byl vyvíjen a testován v leteckém závodě nedaleko Prahy (v Letňanech) a do letových testů se dostaly konstrukční verze Haunebu I a Haunebu II již v roce 1944. Haunebu připomínal dva přiklopené talíře o průměru 25 m (Haunebu I) nebo 26,3 m (Haune-bu II). Oba vývojové typy byly poháněny turbínovým motorem na zkapalněné nízkovroucí plynné uhlovodíky, ale konstruktéři plánovali nahrazení plynové turbíny motorem zcela nového pojetí nazvaným „Thule Tachyomotor 7b“, který se však nepodařilo konstrukčně dořešit ani do konce války. Princip pilotáže Haunebu byl řešen pomocí zvláštního zařízení „Mag-Feld-Impulser 4“, o jehož principu mnoho známo není.
Další vývojové typy označované Vril 2 a Vril 9 neopustily do konce války fázi základních studií. Přesto je zřejmé, že i letouny Vril pocházely z thuleanských vědeckotechnických depozit. Jejich pohon měl být založen na principu ovládání gravitačního pole, jak to naznačuje již sám termín „Vril“, jímž Atlanťané pojmenovali dnes neznámou energii, využívanou v souvislosti s řízením letounů vailxi.
Kniha Vimaanika Shaastra (Ivo Wiesner) S německou aktivitou v Antarktidě během války souvisejí dvě velmi podivné události popisované v tiskovém materiálu „Brisant“, který byl rozdáván novinářům počátkem května 1978 na Hannoverském veletrhu v Messe Halle, ve stánku č. 111, ale jehož věrohodnost nelze ověřit. Brisant hovoří o čilé lodní a ponorkové dopravě směřující z jižní Afriky k pobřeží Qeen Maud Land v Antarktidě. Němci zde obehnali kovovým plotem rozsáhlé území o ploše 370 000 km2, které bylo zcela nepřístupné pro nepovolané. Na tomto prostoru byly vybudovány obrovské podzemní komplexy plně vybavené pro dlouhodobý pobyt, jejichž součástí byly obrovské montážní haly, dílny, ubytovny, jídelny, sklady, energetické centrály a také tábory pro otroky. Vše bylo vybaveno důmyslným větracím zařízením. Rozsáhlé nově vybudované komplexy obklopovaly původní podzemní areál vybudovaný přizpůsobením přirozených jeskynních systémů. Poslední německou aktivitou byl příjezd ponorek U530 a U977, plujících pod velením kapitána H. Schaeffera. On sám potvrdil, že ponorky vylodily na pobřeží velký náklad obsahující nejen součásti diskových letounů, zbraně, ale především pět kovových beden s výkresy, plány a výpočty souvisejícími s projekty nových zbraní a vybudovaného podzemního antarktického města. Dále mělo být přivezeno i posvátné Ódinovo kopí a osobní Hitlerův poklad. Schaeffer při výslechu uvedl, že z jedné ponorky se vylodily i dvě neznámé osoby v civilu, k nimž neměl nikdo z posádky přístup. Domníval se, že těmito osobami byl A. Hitler a E. Braunová. Obdobnou zprávu přinesly i noviny Critica ze 17. června 1945 v článku informujícím o příjezdu Hitlera a Braunové na palubě ponorky U530 do Antarktidy a jejich přesun do Neu Berchtesgadenu. Zprávu převzaly Le Mond a New York Times z 18. června 1945. Tyto zprávy nebyly nikdy fakticky prokázány, ale tak seriózní deníky by nejspíš neuveřejnily neověřené informace.
Článek z Critica donutil USA k reakci. Pod vedením zkušeného polárního badatele admirála R.E. Byrda byla do Antarktidy vyslána vojenská průzkumná výprava o 4000 mužích vycvičených pro činnost v arktických podmínkách, vybavená 13 loděmi, 2 nosiči letounů, 6 transportními letadly R4D, 6 létajícími čluny Martin PBM a 6 vrtulníky. Výprava dosáhla pobřeží Antarktidy 27. ledna 1947 v oblasti teritoria Neu Schwabenlandu a po vylodění se rozdělila do tří kolon samostatně operujících v různých směrech. Již během prvního dne pochodu byly kolony napadeny velmi tvrdým a agresivním způsobem rychlými letouny dosud neznámé konstrukce a jejich útoky způsobily rozsáhlé ztráty na lidech i letadlech. Proti velmi rychlým nepřátelským letounům nebyla nalezena účinná obrana a ztráty dále rostly, což donutilo admirála Byrda vydat rozkaz ke stažení jednotek na pobřeží. Po necelých čtyřech týdnech byla expedice ukončena, zbývající jednotky naloděny a staženy na výchozí základny. Nikdy se nepodařilo zjistit původ tajemných cizích letounů, a tím ani národnost jejich pilotů. Otřes způsobený naprosto nečekaným neúspěchem byl tak velký, že USA se k novému průzkumu odhodlaly až v roce 1956, ale bez výsledku objasňujícího předchozí události. Podle údajů materiálu Brisant sdělil admirál Byrd po návratu do USA novinářům na tiskové konferenci, že byl donucen expedici předčasně ukončit vzhledem k neobvykle agresivní činnosti nepřátelských vzdušných sil, přilétajících ve směru od jižního pólu, které létaly neuvěřitelně rychle a nebylo možno se jim účinně bránit. Jelikož hrozilo zahájení nové války v době, kdy USA byly plně angažovány v Pacifiku, byla expedice ukončena. Přes usilovnou aktivitu USA, Anglie, Francie a SSSR v Antarktidě, zakrývané pláštíkem rozsáhlých vědeckých výzkumů, nepodařilo se nikdy objasnit pozadí událostí a zřejmě se nepodařilo ani nalézt podzemní centra. Podle mého názoru došlo ke střetu Byrdovy expedice s vojenskou silou mimozemské mocnosti přicházející z paralelní dimenze, který měl odradit pozemšťany od snahy nalézt tento přechod a proniknout jím.
Kniha Vimaanika Shaastra (Ivo Wiesner) Uvážíme-li náhlý skok německé válečné technologie, následující zcela zřetelně v zápětí po objevení a vytěžení podzemních prostor Antarktidy, je nutno hledat za explozí vynalézavosti německých vědců a inženýrů informace a vědění pocházející od jiného, nesporně vyspělejšího „rozumu“, než jaký bylo možné nalézt v hlavách vědců 20. století. Technické principy zbraní V1 až V12 jsou tak nové a neobvyklé, že zcela jasně nezapadají do kontextu vývoje ani evropské, ani americké technologie. Jsem přesvědčen, že v pozadí tohoto prudkého rozletu německé válečné technologie po roce 1940 leží dědictví civilizace Thule, potažmo Atlantidy, které Němci s příslovečnou dovedností plně využili. Podivuhodná podobnost mezi německými prototypy diskových letounů Haunebu a Vril a mimozemskými diskovými letouny, jejichž schéma pochází od vojenských odborníků zkoumajících jejich dochované vraky, dokazuje existující nespornou „genetickou linii“ jakési jiné technologie mimozemského původu, jejíž kořeny sahají hluboko do minulých časů.
To ale není vše, protože existuje mnoho archeologických artefaktů i manuskriptů značného stáří, hovořících přesvědčivě o existenci technicky a technologicky vysoce vyspělých civilizací, které před tisíci lety osídlily Zemi, létaly mezi kontinenty na důmyslných strojích a našly odvahu létat s nimi až mezi hvězdami.
V této knize chceme čtenáři předložit dostatek důkazů nebo přinejmenším indicií, svědčících ve prospěch domněnky o vazbě současného lidstva na technicky vyspělé dávné civilizace předků. Zdá se, že bude nutno slevit z vlastní domýšlivosti nad géniem lidské rasy, protože s překvapením zjišťujeme, že pouze vytváříme nedokonalé kopie dokonalých výtvorů těch, co již odešli...



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: