Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

M. Jesenský - R. K. Leśniakiewicz - Wunderland Díl I. - Mimozemské technologie Třetí říše

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč


Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH

ISBN: 80-86063-61-5
Rok vydání: 2007
Počet stran: 230

Dostupnost: Skladem


Kniha Wunderland Díl I. - Mimozemské technologie Třetí říše (Jesenský - Leśniakiewicz) Kniha vznikla díky inspiraci netradičních badatelů v oblasti historie 2. světové války: Dr. Ludvíka Součka, Ole Jonny Braenneho, Clasa Svahna, Alfreda Lissoniho, Joanny Lamparské, Mgr. Stanislava Siorka a polské výzkumné společnosti Explorator, Boguslawa Woloszanského a za vydatné pomoci Bronislava Rzepeckého z časopisu Periferní vize, Marka Rymuszka z časopisu Neznámý svět a Benity Cempelové z Hlasu Pobřeží, kteří otázce existence hitlerovských diskoplánů věnovali prostor na stránkách těchto periodik.

Publikace je vlastně rozvinutím šesté kapitoly knihy „Ufologie a politika“, kterou autoři napsali už v roce 1993. Už z přípravy rukopisu bylo zřejmé, že problematika fenoménu UFO byla nejednou zneužita k politizování a politikaření za účelem dosažení přesně vymezených cílů, jak tomu bylo například v případě katastrof UFO na Špicberkách, v Roswellu či nad Islandem, tajuplných „bolidů“ nad Polskem, Československem a dalšími státy bývalé Varšavské smlouvy v letech sedmdesátých a osmdesátých. Nejinak tomu bylo i v případě skandinávské vlny UFO v létě 1946 a v době „podmořské invaze USO“ v letech osmdesátých.
Tentokrát se v centru pozornosti autorů ocitl problém existence létajících disků údajně sestrojených hitlerovskými vědci během 2. světové války. Existují celkem určité důvody k tvrzení, že se skupina Hitlerových vědců zabývala i konstrukcí diskoplánů s tryskovým či dokonce jaderným pohonem. V knize jsou citovány výpovědi těch, kteří se dotkli největších tajemství Třetí říše (i když si to tehdy možná ani neuvědomili).

Kpt. Ing. Robert K. Leśniakiewicz (1956) je absolventem Vyšší důstojnické školy mechanizovaných vojsk a výzkumu bílých míst naší historie se věnuje už od konce sedmdesátých let. Je známý jako tvůrce a nadšený propagátor originálních teorií, které shrnul v dílech Ufologie a politika, XIV tajemství historie, či Sibiřský bolid. Kromě toho je autorem čtenářsky úspěšných knih Projekt Tatry, UFO nad hranicí (Krakov, 2002), Poválečné osudy německé Wunderwaffe (Varšava, 2007) a Wunderland: Mimozemské technologie Třetí říše (Ústí nad Labem, 1998; Varšava, 2001) ve spoluautorství s Milošem Jesenským, která vychází v druhém polském a třetím rozšířeném českém vydání.

Dr. Miloš Jesenský, PhD. (1971) bývalý odborný pracovník Východoslovenského muzea v Košicích, doktorand Oddělení dějin vědy a techniky Historického ústavu Slovenské akademie věd a současný ředitel Kysuckého muzea v Čadci. Od roku 1997 vydal přes dvacítku knižních titulů ve třech jazycích z oblasti nerozřešených hádanek minulosti i našeho světa. Čtenářsky nejúspěšnějšími tituly jsou například Vyslanec z temnot (AOS Publishing, 2000), Po stopách Indiana Jonese (2000) či Záhada Měsíční jeskyně (2006). V nakladatelství AOS Publishing vyšly též tituly „Čtyři hodiny do středověku“(1997),“Dva měsíce ve středověku“(1999), „Nejsme první na Měsíci“(2002) či „Bohové atomových válek“(1998). Je členem Svazu slovenských spisovatelů, Slovenského PEN Centra a Slovenského syndikátu novinářů.

Ukázka:

ZAČALO TO V PEENEMÜNDE
Na severním cípu „Zakázaného ostrova“
Kniha Wunderland Díl I. - Mimozemské technologie Třetí říše (Jesenský - Leśniakiewicz) – Sedmkrát z panoptika Wunderwaffen – Zlověstný seznam stále nekončí: létající disky, bojové lasery, smrtící paprsky a kulové blesky v rukách nacistů Peenemünde je malá víska, která se, jak napovídá už její název, nachází v ústí jednoho ze tří ramen Odry tekoucích do Baltského moře ve Štětínském zálivu (Oderhaff) – řeky Peene (Piany), která je vysunuta západněji, než další dva toky Swiny a Dzwiny. Před rokem 1935 zřejmě jen málokdo věděl o Peenemünde. Snad jen ti, kteří milovali oblohu nad Baltem, borové lesíky, hejna čajek a mořských ptáků hlučně přelétávajících nad písečnými plážemi a především samotu – tedy krajinu pro ně jako stvořenou. V roce 1936 se ukázalo, že Peenemünde splňuje ideálně všechny předpoklady k zachování přísně střežených tajemství HVP – Heeres Versuchsanstalt Peenemünde – Střediska vojenského výzkumu. V roce 1937 zde byly urychleně postaveny budovy (kolonie) pro vědce a pomocný personál a od tohoto roku začalo také HVP vyvíjet svou zlověstnou činnost ve službách hitlerovské vojenské mašinérie. V laboratořích, dílnách a na pokusných střelnicích se měly co nejdřív zrodit budoucí zbraně označované již zpočátku jako zázračné (Wunderwaffen) a později v době, kdy se vojenské štěstí začalo přiklánět na stranu Spojenců, za odvetné – Vergeltungswaffen. Šlo o tyto vynálezy:

Kniha Wunderland Díl I. - Mimozemské technologie Třetí říše (Jesenský - Leśniakiewicz) V-1/A-2:
bezpilotní reaktivní letouny nebo také reaktivní střely, které byly později nasazeny proti Londýnu a Antverpám.
V-2/A-4:
raketa středního doletu MRBM. Její užitečné zatížení obnášelo zhruba 1 tunu TNT (v případě V-1 bylo o polovinu menší). Tato nosnost byla v dané době zajímavá, ale na druhé straně zase příliš malá na to, aby unesla tehdejší atomové bomby, opachy, vážící asi 5 až 6 tun. Určitou naději v tomto směru představovaly radiologické hlavice – tedy nálože konvenčního výbušného materiálu kombinované s určitým množstvím radioizotopu o nevelkém poločasu rozpadu, např. Co-60, J-231 nebo Sr-138. Reminiscencí této zbraně byla neutronová bomba. Ke konstrukci této bomby v Třetí říši nedošlo, ale Spojenci vážně počítali s její existencí a její odhalení a zneškodnění bylo jedním z cílů mise Alsos.
V-3:
Tausendfüssler
V-4:
vývojová pilotovaná varianta „létající bomby“ V-1. Díky jí a kapitánce, pilotce Hanně Reitschové, byla podrobně rozpracována aerodynamika V-1. Lety kpt. Reitschové inspirovaly Japonce ke konstrukci létající pilotované bomby Okha neboli Oka (v USA nazývané Baka) pro své letce-sebevrahy kamikadze.
V-5:
Natter
Kniha Wunderland Díl I. - Mimozemské technologie Třetí říše (Jesenský - Leśniakiewicz) V-6:
Urzel
V-7:
Haunebu 1 - 9
Pokud by si některý ze čtenářů myslel, že jsme se dostali na konec tohoto zvláštního seznamu, není to docela pravda. Má totiž ještě své udivující pokračování:
V-8:
Létající disky různých typů
V-9:
Tanky zhotovené z kovu, který se chová jako jednolitý celek
V-10:
Ultrazvuková zbraň
Kniha Wunderland Díl I. - Mimozemské technologie Třetí říše (Jesenský - Leśniakiewicz) V-11:
Bojový laser
V-12:
Umělá zápalná mračna
V-13:
Dálkově řízené letecké bomby
V-14:
Miny s dálkovým ovládáním zapalování
V-15:
„Inteligentní“ dělostřelecké a raketové projektily
V-16:
Elektromagnetická raketa Km-2
V-17:
Paralyzující paprsky
V-18:
Elektronicky vytvářené kulové blesky

Teprve nyní jsme na konci našeho seznamu. Prosíme čtenáře, aby si uvědomili, kolik z těchto vynálezů bylo do dnešního dne skutečně sestrojeno, přičemž je nepochybné, že se tak nestalo k užitku lidstva!
Všechny uvedené výzkumné projekty od V-6 až k V-18 byly ve stadiu experimentálních prototypů a kdoví, kolik „obranných zbraní“ se ještě rodilo v lebkách fanatických vyznavačů znaku svastiky? (Prosíme za prominutí všechny buddhisty a lamaisty). Tuto otázku neumí momentálně nikdo z nás zodpovědět a zřejmě to v budoucnosti už ani nebude možné. Uvedená klasifikace je jen přibližná, protože i zde – jak je vidět – dochází u jednotlivých pramenů a badatelů k záměnám. Totalitní systémy mají totiž odvěkou vlastnost chorobně utajovat vše, co jen jde, a to i tehdy, když už původní motiv tohoto utajování dávno ztratil jakékoliv opodstatnění. Smiřme se však s tvr-zením, že to je už jejich odvěkým rysem...
Kniha Wunderland Díl I. - Mimozemské technologie Třetí říše (Jesenský - Leśniakiewicz) Boguslaw Wrobel se domnívá, že V-7 měl tři různé verze, a to DM-1, DM-2 a DM-3, které byly testovány nad jezerem Chimsee a nedokončené prototypy DM-2 a DM-3 byly převezeny v roce 1945 do USA. Na základě konstrukce DM bylo v závodech Focke-Wulfa údajně sestrojeno tzv. „otočné křídlo“ (Treibflugel), z něhož se na jaře 1944 vyvinul dokonalejší model poháněný třemi raketovými motory Lorin, vyzbrojený kanónem MK-103 a kulometem MG-151. Mělo to být letadlo s kolmým startem a přistáním. Tolik Boguslaw Wrobel. Odkud se vzala všechna tato označení, o tom až později.
Je možné, že někteří čtenáři naší knihy si vzpomenou na něco, co by mohlo souviset s uvedenou tematikou – na vyprávění člena odboje, vězně koncentračního tábora či stalinovského lágru, odvlečeného do Kazachstánu nebo na Sibiř. Je dokonce možné, že někteří z nich viděli na obloze v třicátých až padesátých letech něco, co připomínalo disk s kopulkou a pohybovalo se to velkou rychlostí. Pokud je tomu opravdu tak, znamená to, že i naši čtenáři zažili pravděpodobně letmý dotek s jednou z největších záhad vědy a techniky nacistického Reichu...
.. Zřejmě šlo o využití infrazvuku o frekvencích nižších než 10 Hz. Nejhorší účinek mají infrazvuky s frekvencí kolem 8 Hz, které zabíjejí člověka za několik sekund. Jde skutečně právě o toto? Infrazvuky tohoto druhu zastaví činnost srdce a infrazvuky o frekvencích pod 5 Hz mohou zbořit celé budovy. Jde tedy o ideální zbraň, která však účinkuje dvojsečně.. Jde skutečně o raketu nebo o zařízení létající díky oscilačním komorám dr. Jana Pajaka? Přišli nacisté na myšlenku výroby oscilačních komor už v roce 1942? Pokud ano, znamenalo by to, že šlo o disk. Jiná konstrukce není totiž pro tento typ pohonu jednoduše možná!. Jiný názor zastává Boguslaw Wrobel, když tvrdí, že V-15 byla elektromagnetickým dělem vyvíjeným Gesellschaft für Geratebau in Kleis bei Mittewald.. Sen všech teroristů, který se realizoval v osmdesátých a devadesátých letech díky rozvoji mikroelektroniky.. Němci zkonstruovali něco podobného již v roce 1943! Šlo o bombu Mk-4 naváděnou na cíl rádiovými vlnami. podobná současným palivově-vzdušným bombám, jejichž účinek připomíná miniaturní jadernou explozi, což známe od války v Perském zálivu. nebo také laserová radiační zbraň. Paprsky smrti. Těžko říci, v jaké míře byl znám efekt kvantového zesílení světla, ale zřejmě šlo jen o zbožné přání nacistických bonzů.. Němci na něčem takovém skutečně pracovali a podle Boguslawa Wrobla z klubu Explorator šlo o V-9 Schallkanone – zvukové dělo, jehož účinek spočíval v tom, že výbušný materiál explodující v ohnisku reflektoru způsobil vznik zvukové vlny ničící podle testů nervový systém na vzdálenost 50 metrů. Výzkum této zbraně probíhal až do dubna 1945.. Takový obrněnec by byl neuvěřitelně odolný vůči zásahu konvenčních a kumulativních střel. Tuto zbraň lze již považovat za nepochybnou přípravu nacistů na atomové bojiště budoucí války.. Jde pravděpodobně o rozvinutí konstrukcí Haunebu/Vril s lepšími vlastnostmi. Je opravdu možné, aby nacisté pracovali i na specializovaných typech V-7, které byly určeny ke kosmickým letům, jak o tom vypovídají některé prameny? (syn. Vril) byl létající disk s velkou nosností, rychlostí a manévrovatelností, neviditelný pro radarové systémy. Tedy – „UFO v Hitlerových službách“. byly tažné raketové kontejnery, přepravující v závěsu za ponorkou kombinované rakety V-1/V-2. Urzel je předchůdkyně současných mezikontinentálních balistických střel na palubách moderních ponorek. (syn. Bachl Ba 349-A, B, C) představoval další vývojovou etapu raketového letadla. Byla to zbraň, která mohla zvrátit osud 2. světové války. Rychlé letadlo vyzbrojené neřízenými raketami Orion nebo Fohn bylo značnou hrozbou pro spojenecké bombardovací svazy a současně i zbraní, která předběhla svoji dobu. Pozdějšími vývojovými modely Nattera byly raketoplány typu Bell X-1, Bell X-2 a Bell X-15 Flying Dagger, které překonávaly rychlostní rekordy v padesátých letech a otvíraly postupně dveře do vesmíru. (syn. „Schnelle Elise“, „Hochdruckpumpe), bylo zvláštní superdělo s kalibrem 152 mm (čili 6) a s délkou hlavně 127 m. Mělo střílet třímetrové střely na vzdálenost 200 km a díky jemu by bylo možné ostřelovat Londýn při střelbě přes kanál La Manche. O to se nacisté pokoušeli z Mimoyeque, než kobercový nálet zneškodnil „Stonožku“ navždy...

PEVNOST ŠUMAVA
Nacistické UFO pod Medníkem? – Výstraha, kterou nelze podcenit – Střelnice SS
v Hradištku – Archiv, poklad, nebo obojí v jednom! – Böhmerwaldfestung, Pevnost Šumava – 62 divizí ve zbrani
Výsledky našich výzkumů, týkajících se historie zbraní V, byly jedním z nás poprvé veřejně prezentovány na jednom z kongresů klubu Hyperion v Bratislavě v květnu 1994 a později jsme je publikovali a přepracovali ve více než desítce verzí ve čtyřech jazycích. Od té doby se v denním tisku, jakož i v jiných periodikách, objevily sporadické informace, které se o daném tématu velmi stručně zmiňují. Například redaktorovi Expressu Michalovi Polákovi se snad podařilo narazit na několik horkých stop, vedoucích do minulosti ani ne tak moc vzdálené. Mimo jiné získal i výpověď svědkyně, jejíž sestra byla za války nasazena jako sociální pracovnice v Avii Čakovice. Závod prý musel ženy zapracované na montáži leteckých motorů posílat do Mezimostí, pobočky Medník, a její sestře se tam podařilo díky své profesi proniknout. Na uzavřené části železniční tratě mezi Davlí a obcí Luka pod Medníkem prý viděla v tunelech montážní haly letadla diskovitého tvaru, jejichž prototyp je podle domněnky Michala Poláka dodnes ukryt v bývalé podzemní továrně v oblasti Medníku. Sestra svědkyně pochopila, že 320 mladých pracovnic, jež tam byly odeslány, se už nikdy nedostane ven. Ona sama byla potom zatčena tajnou německou policií.
Michal Polák našel i dalšího svědka – Jaroslava Rajtorala, který podle vlastních slov pracoval v podzemním komplexu, kde probíhala tajná zbrojní výroba. Šlo vlastně o stavební adaptaci tunelů na trati Vrané nad Vltavou-Libřice, Davle-Luka pod Medníkem a železničního mostu Žampach u Jílového u Prahy. V tunelech se vyráběly součástky pro Avii Čakovice a pracovaly tu nejen ženy, ale i muži z celého území protektorátu. Většinu tvořily ročníky 1923 a 1924. Pracovníci bydleli ve srubech a chatách, které Němci zabrali v okolí Sázavy:
„Práce v tunelech řídilo sedm Němců a na "dvojce" dělal mistra Hans Braden. Právě jeho později Rusové odvezli s sebou domů. Šlo každopádně o svědka, který mohl svůj život vykoupit informacemi. Svědek Rajtoral sám pracoval v tunelech od září 1944 až do konce května 1945. Jak dále uvedl, ženy pracující v továrně pod Medníkem na vývoji tajné zbraně se nikdy ven živé nedostaly. Další svědek dokonce potvrdil zkušební lety prototypů této zbraně. Ty se konaly koncem války. Letouny-UFO, mající v průměru zhruba osm metrů, byly celkem tři. Létaly nadzvukovou rychlostí a jeden z nich se zřítil na našem území nedaleko Prahy.“
Lze údajům, jež se podařilo získat redaktorovi Expressu, věřit? Někteří komentátoři se domnívají, že z větší části ano, i když v mnohém jsou svědecké výpovědi rozporuplné a nejasné. Kde se vlastně montáž diskoplánů prováděla? Jak to, že se sestře svědkyně i Jaroslavu Rajtoralovi podařilo uniknout, když Němci zlikvidovali několik stovek nepohodlných svědků?
Situace kolem hledání plánů wunderwaffe V-7 přináší i pro dnešní badatele riziko nebezpečného podnikání. Odhlédneme-li od vlastních a nepříjemných zkušeností, jakož i okolností provázejících tuto aktivitu v nevelké skupině našich předchůdců a kolegů, fakta o archivu týkajícího se konstrukce diskoplánu, která by měl obsahovat i tzv. poklad v Hradištku, se objevila na stránkách českého a zahraničního tisku za okolností více než podivných. Všeobecnou pozornost vzbudil dopis, jímž se redaktorům Expressu přihlásila Skupina Sommer:
„Situace kolem pokladu je příliš vážná a nebezpečná. My, kteří jsme prováděli zaminování, to víme nejlépe. Víme, co jsme zaminovali a kde. Hradištko, to není pouze poklad, ve štolách je toho ukryto mnoho. Snažíme se oddálit katastrofu, která hrozí tomuto regionu. Stačí jeden vrt do odpalovacího zařízení a je amen s pokladem a celou oblastí. Udělejte vše, co je možné, s pomocí vlády vyžeňte zlatokopy, byť to jsou Germáni nebo ti z USA. Oni mít škodu nebudou, pouze vy, Češi. Doba k odminování štol byla v roce 1995. Čekejte, my to odminujeme. Mějte rozum, jinak přijde velká senzace a zkáza. To důležité odvezli do USA a ostatní za to nestojí.“ Podepsaná skupina „Sommer“.
Poslední část dopisu obsahuje krátkou zprávu s podpisem „Lange“. Její obsah však Express nezveřejnil.
Situaci by možná pomohla objasnit fotografie publikovaná redakcí, na níž vidíme část řadových příslušníků německé jednotky z vojenského prostoru v Hradištku. Dva z nich měli i po válce zůstat v Čechách, a tak možná existuje předpoklad, že se někdo z nich přihlásí s odhalením části tajuplné mozaiky, z níž se skládá hrozivý obraz někdejších odvetných zbraní Třetí říše.
Co se týká několikrát zmíněného výcvikového prostoru waffen SS u Štěchovic (Hradištko), šlo o rozsáhlou střelnici o velikosti plochy téměř 500 km čtverečních na území mezi Vltavou a Sázavou. Centrum evakuované oblasti tvořilo cílové území, kde se prováděl výcvik jednotek SS a zkoušely se nové typy tajných zbraní (mimo jiné i slavný tank Goliáš, bezpilotní a rádiem řízený obrněnec k destrukci menších opevnění). V bezprostřední blízkosti výcvikového prostoru byly již zmíněné zrušené železniční tratě Vrané nad Vltavou-Davle-Jílové a do tunelů mezi Vraným a Vltavou, Skochovicemi a Davlí byla údajně umístěna výroba diskoplánů, jak už známe ze zprávy Michala Poláka. Průběžné zprávy o výzkumu na Hradištku tvoří vděčné téma na stránkách veřejných oznamovacích prostředků již od konce dubna 1995, kdy se na tomto místě objevil Helmut Gaensel, bývalý sudetský Němec, žijící na Floridě. Jeho rivalem se stal český hledač pokladů Josef Mužík a zpočátku se zdálo, že jsou jejich naděje na úspěch vyrovnané. Oba si vybudovali v blízkosti štěchovické vodní nádrže tábory, oba se tvářili velmi záhadně a současně i velmi sebejistě. Oba „vrazili“ do svého hledání nemalé finanční prostředky. Postupem času se však začal projevovat náskok Helmuta Gaensela podmíněný jeho mohutnější kapitálovou základnou. Gaensel svá první pátrání ve Štěchovicích prováděl již v šedesátých letech, ale až po roce 1989 se mohl pustit do otevřeného a velkorysého průzkumu. Před ním pátrali neúspěšně po bednách s tajuplným obsahem nejrozmanitější organizace a skupiny. Američané (s výjimkou průzkumu pod vedením kpt. Richardse v roce 1946), Rusové, Němci, jednotky bývalého československého ministerstva vnitra (dokonce i za spolupráce senzibilů a metod PSI-tech), Omnipol a začátkem devadesátých let i UNRA. Poté uplatňuje svou soukromou iniciativu Josef Mužík, který je nyní údajně členem Gaenselova týmu. V současnosti zřejmě už jen málokdo pochybuje o tom, že se na zkoumaném místě u Štěchovic skrývají více jak půl století tajné podzemní prostory a v nich záhady, kolem nichž se rozpoutalo mnoho teoretických sporů.
Někdy v první polovině roku 1993 se objevila v jednom českém deníku ironizující poznámka na adresu Mužíkových a Gaenselových výzkumů, že by nikoho nepřekvapilo, kdyby ve štěchovickém podzemí bylo ve štolách ukryté UFO. V kontextu komentáře vyzněla tato poznámka jako bagatelizování práce obou hledačů, ale již 25. 8. stejného roku se objevuje názor, že by se ve Štěchovicích mohl přece jen skrývat archiv technické dokumentace o tajných zbraních, na nichž nacisté koncem války velmi intenzivně pracovali. Bingo! Ve světle všech zpráv o testech V-7 na území protektorátu tato poznámka o UFO dostává úplně reálný význam. Ano, domníváme se, že takhle se to skutečně mohlo odehrát. Archiv...poklad...nebo obojí v jednom! Nevěříte? Toto všechno jsou však fakta. Fakta, která potvrzují, že právě na území protektorátu se na přelomu let 1944/1945 odehrávaly supertajné pokusy s nacistickým diskoplánem, tedy s technologií, která může ještě i dnes představovat obrovský význam pro toho, kdo se zmocní její dokumentace. Máme podezření, že tajemství těchto výzkumů zůstalo i po válce na českém území. Reichsprotektorat Böhmen und Mähren byl totiž poslední evropskou baštou hitlerismu, kde byla možnost ukrýt před armádami Spojenců to nejcennější, co nacisté tehdy měli – projekty, dokumentaci a prototypy vynálezů, jejichž význam byl nepochybně epochální. Existuje i velmi zajímavé porovnání, na jehož základě si ještě myslíme, že tyto technické zázraky nebyly vyvezeny do Reichu, ale zůstaly na jeho periferii v Čechách. Jak je známo, vývojové týmy zbraní V, jmenovitě skupina kolem Wernhera von Brauna, přečkala konec války v Alpenfestung, Alpské pevnosti. Mnohé transportní kolony, střežené příslušníky SS, projížděly Čechami obsazenými Schörnerovou armádou nebo zde ukrývaly své náklady. Je zajímavé, že se stejnou analogií jako pevnost Alpy se budovala i pevnost Šumava – „Böhmerwaldfestung“, ještě důkladněji zabezpečená: na Šumavě například operovalo 5 divizí 7. armády včetně tankové brigády SS Therese, několik divizí tzv. armády Ostmark, posílené několika sbory SS a počítalo se i s tím, že se sem stáhne i Schörnerova armáda „Mitte“, v posledním měsíci války nejlépe vyzbrojený a udržovaný armádní sbor, který operoval v Čechách a měl 62 divizí.
V šumavských horách se budovala opevnění – zákopy, bunkry, kryty, skrýše zbraní a muniční arzenály, jež měly posílit obrannou hodnotu pevnosti Šumava. K. H. Frank zde také určil úkryty pro důležité materiály, archivy a písemnosti v okrese Domažlice, Klatovy a Prachatice. Proto pokládáme za velmi pravděpodobné, že mnohé materiály, jakož i lidé zapojení do vývoje diskoplánu V-7, testovaného v Čechách, zůstali koncem války na území říšského protektorátu Čechy a Morava, jak to dokazuje i kauza kolem hradištského archivu.
Zkrátka a dobře, experti skupiny V-7, kteří by přečkali konec války v Böhmerwaldfestung Šumava, by zde byli ještě bezpečnější než von Braunův tým v Hindelang-Oberallgau nedaleko hranic Německa a Švýcarska!



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: