Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

M. Jesenský - R. K. Leśniakiewicz - Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč


Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH

ISBN: 978-80-86063-94-2
Rok vydání: 2011
Počet stran: 240

Dostupnost: Skladem


Kniha Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče (Jesenský - Leśniakiewicz) Volné pokračování díla „Wunderland-Mimozemské technologie Třetí říše“ prezentuje neobyčejnou kapitolu poválečných let, která se váže k jednomu z největších tajemství Třetí říše. Dozvíte se o tajných výzkumných základnách nacistických vědců, které byly obsazeny Rudou armádou a později využity k početným provokacím proti skandinávským státům. Politické alibi měl Sovětům zabezpečit především fakt, že nástrojem zastrašování vlád Norska a Dánska nebyl jejich vlastní arzenál, ale nacistické supertajné zbraně. V knize jsou obsaženy jak početné zprávy očitých svědků, tak i donedávna utajované dokumenty rozvědky, vypovídající o převzetí futuristických plánů nacistických vědců Stalinovými agenty. Pátrání po záhadné strategické zbrani, která měla v Hitlerových představách způsobit zásadní obrat ve válce, nás povede z podzemních továren Protektorátu Čechy a Morava přes tajné laboratoře SS ve Slezsku, raketové základny u Baltského moře až k severským fjordům Skandinávie.

Kpt. Ing. Robert K. Leśniakiewicz (1956) je absolventem Vyšší důstojnické školy mechanizovaných vojsk a výzkumu bílých míst naší historie se věnuje už od konce sedmdesátých let. Je známý jako tvůrce a nadšený propagátor originálních teorií, které shrnul v dílech Ufologie a politika, XIV tajemství historie, či Sibiřský bolid. Kromě toho je autorem čtenářsky úspěšných knih Projekt Tatry, UFO nad hranicí (Krakov, 2002), Poválečné osudy německé Wunderwaffe (Varšava, 2007) a Wunderland: Mimozemské technologie Třetí říše (Ústí nad Labem, 1998; Varšava, 2001) ve spoluautorství s Milošem Jesenským, která vychází v druhém polském a třetím rozšířeném českém vydání. Více na <a href="http://cbza-jordanow.blog.onet.pl" target="_blank" rel="nofollow">cbza-jordanow.blog.onet.pl</a>

Dr. Miloš Jesenský, PhD. (1971) bývalý odborný pracovník Východoslovenského muzea v Košicích, doktorand Oddělení dějin vědy a techniky Historického ústavu Slovenské akademie věd a současný ředitel Kysuckého muzea v Čadci. Od roku 1997 vydal přes dvacítku knižních titulů ve třech jazycích z oblasti nerozřešených hádanek minulosti i našeho světa. Čtenářsky nejúspěšnějšími tituly jsou například Vyslanec z temnot (AOS Publishing, 2000), Po stopách Indiana Jonese (2000) či Záhada Měsíční jeskyně (2006). V nakladatelství AOS Publishing vyšly též tituly „Čtyři hodiny do středověku“(1997),“Dva měsíce ve středověku“(1999), „Nejsme první na Měsíci“(2002) či „Bohové atomových válek“(1998). Je členem Svazu slovenských spisovatelů, Slovenského PEN Centra a Slovenského syndikátu novinářů.

Ukázka:

V srpnu 1997 mne navštívil jistý člověk, který se dobře orientoval (dokonce velmi dobře...) v mnoha aspektech druhé světové války. Poněvadž mne požádal, aby jeho jméno ani příjmení nebyly zveřejněny, nazvu ho „neznámým historikem“. Ve své době – v osmdesátých letech – měl přístup k mnoha zajímavým dokumentům zpravodajského charakteru, týkajících se III. Říše. Setkal se s nimi při analýze spisů tzv. speciální vojenské skupiny při Státní národní radě a úřadu prezidenta Bieruta. Při prvním setkání v létě uvedeného roku mi položil několik dotazů. Zaujala ho jistá informace uvedená v jedné z mých knih, a byl zvědav, bude-li schopen vyřešit několik neobjasněných otázek. Zeptal se, zda jsem se někdy setkal se zařízením, sestrojeným Němci, nesoucím krycí název „Zvon“ – a nakreslil jeho schéma. Na okrouhlém podstavci se nacházelo něco v podobě poklopu cylindrického tvaru s polokulatým zakončením a hákem, či jakousi příchytkou připevněnou nahoře. Poklop měl být vyroben z keramického materiálu, připomínajícího izolátory vysokého napětí. Uvnitř byly umístěny dva kovové cylindry – bubny.
Kniha Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče (Jesenský - Leśniakiewicz) Tento popis mi nic neříkal, v podstatě jsem mohl na všechno zapomenout již po několika týdnech. To se však přirozeně nestalo – a to z několika důvodů, ačkoli jsem si tehdy ještě neuvědomoval, že objasnění této záhady se stane mojí životní ambicí.
Za prvé na mne můj společník zapůsobil velmi dobrým dojmem, obdivoval jsem úroveň jeho znalostí. Nebyl to žádný amatér vznášející se v oblacích. Tím jsem si byl jist.
Za druhé – popisoval téměř mimozemské efekty činnosti tohoto zařízení, které mi připomněly závěrečnou scénu ze Spielbergova filmu „Dobyvatelé ztracené archy“, což označil za „absolutně ohromující“. Učinil tak s autentickým přesvědčením, které zasilo zrnko skutečného neklidu. Nemohl jsem se nad to povznést a vrátit se ke každodenní činnosti, protože jsem byl hluboce přesvědčen, že nejde o mystifikaci. Ještě jsem o tom nevěděl, ale to zrnko již začínalo klíčit...
A za třetí – položil mi odzbrojující, zdánlivě však jen banální otázku: jsem-li schopen s plnou zodpovědností dokázat, že „Wunderwaffe“ – ona „zázračná zbraň“ – je V-1 nebo V-2, jak se často uvádí? Zda jsem se v jakýchkoli německých dokumentech setkal s informací, čím vlastně byla „Wunderwaffe“?
Tvrdil, že přece nemuselo jít o V-1 nebo V-2, poněvadž za prvé byly tyto zbraně z vojenského pohledu málo účinné (tím pádem nikoli „zázračné“), a za druhé se výraz „Wunderwaffe“ začal objevovat až po bojovém použití zbraní „V“. To bylo skutečně zajímavé. Později jsem z toho pohledu prověřil mnohá díla ze své knihovny a fakticky to vypadalo tak, že existovala jakási neobvyklá zbraň, dodnes prakticky neznámá.
Kniha Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče (Jesenský - Leśniakiewicz) Pokud si pamatuji, goebbelsovská propaganda prosazovala „Wunderwaffe“ ještě po náletu na Drážďany v únoru 1945. Jistá tvrzení se ocitla i v Goebbelsově řeči, následující hned po náletu. V biografii ministra propagandy jsem našel například následující větu, týkající se Goebbelsovy ženy: „Magda říkala své švagrové, že Joseph viděl novou zbraň, tak fantastickou, že zcela určitě přinese zázračné vítězství tak, jak to Hitler sliboval Němcům...“ (zvýraznění – I.W.) To mělo být vysloveno o Vánocích 1944. Řeč byla o něčem, co fyzicky existovalo koncem toho roku a vzbuzovalo „fantastický“ dojem už jen svým vzhledem – muselo to tedy být cosi úplně jiného, než do té doby známé zbraně.
Později, v dokumentech dovezených z amerického archivu NARA v College Park u Washingtonu, jsem našel mimo jiné zprávu týkající se výslechu jednoho z podřízených Otto Skorzenyho 201. Byl to jeho pobočník, SS-Sturmbannführer Karl Radl, který byl současně šéfem referátu VI-S/2 v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti (RSHA – Reichssicherhheitshauptamt). Radl nevypověděl o nic víc ani míň, než že od počátku roku 1944 Skorzeny již v zásadě ani nepomýšlel na organizování diverzí v týlu nepřítele, protože se setkal se „zázračnou zbraní“, čehož následkem „byl ovládán“ myšlenkou spojenou se „Sonderkampf“ („speciální válkou“) – a to natolik, že ji uznal za jediný jistý způsob vedoucí k vítězství. Další věci se ve světle „Wunderwaffe“ staly jen málo významnými.
Kniha Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče (Jesenský - Leśniakiewicz) Tento otazník ožil ještě později po válce. Skorzeny se ocitl ve Španělsku, kam si vzal i svá tajemství. Španělský, a za ním hned americký tisk uvedly, jak probíhaly pokusy o předání tajemství této „superzbraně“. V těchto zprávách se našla tvrzení natolik šokující, že bylo velmi těžké jim uvěřit; navzdory tomu, že se o nich psalo v normálních novinách, nikoli v bulvárech předhánějících se v senzacích. Nakolik je mi známo, poprvé americký tisk přinesl informace o povaze „Wunderwaffe“ (?) v listopadu 1947. Z anotace vyplývá, že článek vznikl na základě agenturních údajů. Uvádělo se v něm, že se jedná o jakýsi neobvyklý létající objekt s „elektromagnetickým“ pohonem, který je současně „zodpovědný za vlnu pozorování létajících talířů nad Severní Amerikou v tom roce.“ Skutečně?
Pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že tato technologie byla přece jen prodána. O rok a půl později tisk publikoval ještě podivnější informace v podobě tohoto svědectví:203
„USAF ví, co jsou létající talíře a odkud přišly. (...) Jsou novými létajícími stroji se základnami ve Španělsku, jejichž letový princip je založen na gyroskopu (jaké zvláštní přirovnání! – pozn. I.W.) a sestrojili je němečtí vědci a technici, kteří z Německa uprchli.“
Kniha Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče (Jesenský - Leśniakiewicz) Ačkoli informace o „létajících talířích“ můžeme pominout mlčením, stejně je vidět, že ze zpráv ze čtyřicátých let celkem jednoznačně nevyplývá, že pojem „Wunderwaffe“ lze připisovat k V-1 nebo V-2. V takovémto kontextu se začaly objevovat až mnohem později – v populární literatuře a bez vztahu ke konkrétním pramenům v době války.
Najednou mne moje reflexe na toto téma, vyvolaná „banální“ otázkou, přivedla k názoru, že to, co vzbudilo tak „fantastický“ dojem u Goebbelse a Skorzenyho, muselo být skutečně neobyčejné a že „Wunderwaffe“ zůstává nadále neznámou. Zorganizoval jsem tedy ještě další setkání s mým informátorem a snažil se dovědět o tajemném projektu ještě více informací. Kde a pro koho byl realizován, odkud pocházely informace, apod. Během těchto setkání jsem získal následující obraz:
Tajemné zařízení – „Zvon“ („Die Glocke“) – bylo na první pohled výjimečně prosté, byť tomu odporovaly neobyčejné účinky jeho činnosti. Popis byl popravdě neúplný a neodborný, protože pocházel od vojáků, nemajících přístup k úplným informacím, ale i tak obsahoval množství hodnotných podrobností.
Hlavní část „zvonu“ představovaly dva masivní cylindry – bubny o průměru jednoho metru, které v době experimentu rotovaly v opačném směru obrovskou rychlostí.
Kniha Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče (Jesenský - Leśniakiewicz) Bubny byly vyrobeny ze stříbřitého kovu a otáčely se kolem společné osy. Tvořilo ji zvláštní jádro o průměru několika až dvaceti centimetrů připevněné dolním koncem k masivnímu podstavci „zvonu“. Zhotoven byl z těžkého, tvrdého kovu. Před každou zkouškou bylo uvnitř umístěno cosi na způsob podlouhlého keramického zásobníku (byl popisován jako „termoska“?) se stě nami pokrytými vrstvou olova o síle tří centimetrů. Měl délku 1-1,5 metru, vyplněn zvláštní metalickou substancí se zlatě-fialovým odstínem, zachovávající si při pokojové teplotě konzistenci „mírně rozpuštěného rosolu.“
Z iformací vyplývalo, že tato substance nesla krycí název „IRR XERUM-525“ nebo „IRR SERUM-525“ a v jejím složení nechyběly oxidy thoria a berylia.
V dokumentaci se rovněž objevoval název „Xeron“. Byl to jakýsi amalgam, pravděpodobně obsahující různé těžké izotopy.
Rtuť, tentokrát v čistém stavu, se nacházela uvnitř otáčejících se válců. Před začátkem každého experimentu (možná i po dobu jeho trvání) byla tato rtuť intenzivně chlazena. Poněvadž se objevila informace o použití velkého množství zkapalněných plynů – dusíku a kyslíku – zdálo se, že právě tyto plyny budou chladícími médii.
Celek, tedy cylindr a jádro, byly přikryty výše zmíněným keramickým poklopem ve tvaru připomínajícím zvon. Byl to v horní části zakulacený cylindr, zakončený čímsi v podobě háku či závěsu. Celek byl o průměru 1,5 metru a výšce 2,5 metru. K „zakončení“ byl připojen velmi silný elektrický kabel. Naproti tomu dole se nacházel okrouhlý a velmi masivní (z těžkého kovu zhotovený) podstavec o průměru o něco větším než keramický poklop. To je v podstatě vše, co se mi během zmíněných rozhovorů podařilo zjistit ke konstrukci zařízení. Stejně toho bylo dost na to, aby se dalo tvrdit, že tento popis se nepodobá ničemu z toho, co známe o zbraních III. Říše. Můj společník přitom zdůrazňoval, že v souvislosti s tímto zařízením ani jednou nepadl výraz „zbraň“. Byla to jen část čehosi většího, samo o sobě nepředstavujícího žádnou zbraň, kromě škodlivého vlivu na své okolí.
Kniha Wunderland Díl II. - Úder Siegfriedova meče (Jesenský - Leśniakiewicz) Mnohem více informací než v otázkách konstrukce se podařilo získat o průběhu samotných experimentů. Každý takový pokus byl vykonáván ve speciálně připravené komoře – bazénu. Ve většině případů se nacházela v podzemí. Její povrch byl pokryt keramickými kachličkami a podlaha těžkými gumovými rohožemi. Ty byly likvidovány po každém testu (!) a kachličky umývány – dezinfikovány růžovou tekutinou připomínající solanku. V případě testů prováděných v komoře nevyužívané šachty v roce 1945 byla tato komora zavalena po 2 až 3 pokusech. Jedna z osob – prvotních informačních zdrojů – mimo jiné uvedla, že existovala speciální „sestava“ k vykonávání testů v otevřeném terénu. (Touto osobou byl jakýsi Joachim Ibrom – pracovník Deutsche Reichsbahn z okresu Opole-Opeln).
Nacházela se ve třech železničních vagónech označených velkými symboly Červeného kříže a skládala se především z napájecí aparatury, připojené k vedení vysokého napětí dostupného v daném místě. Tyto vagóny byly později vyškrtnuty ze stavu opolského železničního ředitelství – formálně následkem náletu. Byly spáleny plamenomety a zbylé kovové součásti rozřezány acetylenovými hořáky a rozházeny po okolí. Postup zajisté neobvyklý...
Později jsem se měl přesvědčit, že všechny informace, k nimž se mi podařilo postupně dostat v průběhu soukromého bádání, neměly jakýkoli precedens a představovaly nejen „cosi nového“, ale všeobecně prostřednictvím celé řady faktů poskytovaly obraz projektu zcela jiného než všechno to, co se doposud napsalo o německých výzkumech z dob druhé světové války.
Nikdy bych nevěnoval několik let tomu, co by pro mne nepředstavovalo evidentní a konkrétní výzvu. Můj, již dříve zmíněný informátor se vší naléhavostí zdůrazňoval, že šlo o projekt klasifikovaný zcela výjimečně – byl to nejtajnější výzkumný projekt realizovaný ve III. Říši! Nyní je již zřejmě mnohem pochopitelnější, že bez ohledu na množství těžkostí by bylo cenné takovéto zjištění verifikovat... Nyní se však vrátíme k popisu zmíněných experimentů.
V první řadě byl připravován samotný „zvon“, jakož i průvodní napájecí zařízení. Na speciálním stojanu ve výzkumné komoře byla umístěna celá sestava fotoaparátů, kamer a pravděpodobně i nějaké měřící zařízení. Poblíž byly též ponechány vzorky či objekty, na nichž byl testován vliv emitované energie. Šlo o živočišné organismy (živé ještěrky, hady, žáby, hmyz, slimáky a pravděpodobně i jiné), lidi – vězně z koncentračního tábora Gross-Rosen, rostliny (mechy, přesličky, houby a plísně), jakož i množství substancí organického původu, jako vaječný bílek, krev, maso, mléko a tekuté tuky. Tyto přípravy vykonávali samozřejmě vědci, technici (jejich příjmení jsou naštěstí známa, ještě se o nich zmíním), jakož i na tyto práce přidělené komando vězňů koncentračního tábora Gross-Rosen v počtu kolem stovky osob nesoucí krycí název RWS-1. Před začátkem experimentu byl personál evakuován na vzdálenost 150 – 200 metrů, přičemž současně individuálně použil i gumové ochranné kombinézy, helmy či masky charakteristické velkými, červenými otvory vpředu.
Poté došlo k roztočení bubnů uvnitř „zvonu“, které si vyžádalo určitou dobu. Po dosažení potřebné rychlosti začala rozhodující část testu, během níž – což bylo zdůrazněno – bylo zařízení napojeno na elektrický proud s vysokým napětím a intenzitou. Pravděpodobně následkem toho musel být celek vydatně chlazen. Tato fáze trvala od několika desítek sekund do 1,5 minuty. „Zvon“ projevoval svoji činnost dvěma způsoby: vyvoláváním krátkodobých a dlouhodobých efektů – a možná byly ještě takové, o nichž nevíme. Ty první se stávaly vnímatelnými ihned po zapojení. Šlo o charakteristický zvuk připomínající bzučení včel, uzavřených v lahvi (z tohoto důvodu se pro „zvon“ používal i neoficiální název „Ul“ – „Bienenstock“), jakož i celá řada elektromagnetických efektů. Dále k nim patřilo: přepětí v okolních elektrických 220 V instalacích („střílení“ žárovek) pozorované v případě pozemních zkoušek na vzdálenost překračující 100 m, modrá záře kolem „zvonu“, způsobená zřejmě následkem emise ionizujícího záření, jakož i velmi silné elektromagnetické pole. K tomu se přidružovaly pociťované poruchy činnosti nervového systému účastníků experimentu – mravenčení, bolesti hlavy a kovová chuť v ústech.
Po určité době se objevovaly „dlouhodobé“ účinky. Zpočátku někteří pracovníci trpěli poruchami spánku, problémy s pamětí, degenerací svalstva, a objevovaly se různé formy vředovitosti kůže. Později se podařilo některé efekty radikálně omezit.
Nejvíce šokující byly zpočátku zcela nevysvětlitelné jevy, pozorované v souvislosti s výše uvedenými organismy a substancemi podrobenými testům v samotné výzkumné komoře. Podléhaly poškozením různého druhu, přičemž nejvýraznější bylo ničení struktury tkání, rosolovatění a separace tekutin (mj. i v krvi) na výrazně oddělené frakce, apod. Z dostupných informací vyplývá, že v první fázi testů (květen-červen 1944) byly vedlejší účinky tohoto druhu příčinou smrti pěti ze sedmi angažovaných vědců. Napsal jsem „vedlejší účinky“, protože z informací, které přetrvaly i po válce, jasně vyplývá, že jedním ze základních cílů výzkumu bylo jejich omezení. Nejvíce nezvyklých změn bylo pozorováno v případě zelených rostlin. V první fázi zahrnující přibližně pět hodin po ukončení testu docházelo k vyblednutí nebo zešednutí, poukazující na jejich chemický rozklad nebo ztrátu chlorofylu. Je zvláštní, že i navzdory tomu v dalším týdnu takováto rostlina žila zdánlivě normálně. Pak náhle, téměř bleskově (8 – 14 hodin), docházelo k jejímu rozkladu do podoby mazlavé hmoty s „konzistencí žluklého tuku, připomínajícího mazut“, který postihl celou rostlinu. Tento rozklad nenesl žádné stopy charakteristické pro bakteriální rozklad – včetně zápachu. Byl totiž velmi rychlý a způsoboval zánik veškerých struktur.
w_10 : Sturmbannführer SS Otto Skorzeny díky svému velení nad speciálními oddíly „Jagdverbände“ dostal přezdívku „první komandos III . Říše“.
w_11 : Část článku citovaného v textu z listopadu 1947.
w_12 : Orientační zobrazení vnějšku „zvonu“.
w_13 : Brána koncentračního tábora Gross-Rosen u Wroclawi. Byl to úplně jiný tábor než Auschwitz; poskytoval hlavně pracovní sílu pro zbrojní komplexy a podzemní stavby v Dolním Slezsku. Drtivá většina vězňů se nacházela v rozptýlených pobočných táborech. w_14 : Vězni byli považováni za jednu z hospodářskych komodit III. Říše. Šlo o doménu Hlavního hospodářského a administratívního úřadu SS (WVHA).
w_15 : Obergruppenführer SS Oswald Pohl vedl až do konce války WVHA. Byl častým hostem v centrále Gross-Rosen. Na snímku stojí nalevo od Himmlera.



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: