Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Ladislav Šalda - Cesta rudého kata

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 299,- Kč
Cena v e-shopu: 199,- Kč


Včetně 10 % DPH
180,91 Kč bez DPH
Rok vydání: 2015
Počet stran: 300

Dostupnost: Skladem



Cesta rudého kata (Ladislav Šalda) Tato kniha rozhodně nepatří k oddechové literatuře. Je svědectvím o mnoha letech plných nezákonností, které na nevinných občanech naší země páchala neomezeně vládnoucí Komunistická strana Československa ve spolupráci se sovětskými poradci z NKVD, KGB a s pomocí dalších represivních domácích a sovětských orgánů. Není to pouhý statistický výčet zločinů. Je to pohled tak trochu z druhé strany, za oponu historických událostí.

Kniha je výpovědí člověka, jehož život se ubíral pozoruhodnou cestou. Jako osmnáctiletý chlapec, spolu se svými kamarády utekl z republiky do SSSR, aby mohl bojovat proti Hitlerovi. Prošel sovětským gulagem, odešel do vznikající československé jednotky v Buzuluku, kde bojoval ve Svobodově armádě u Sokolova i na Dukle, aby se nakonec stal katem a vykonával hrdelní tresty jako Mistr popravčí...



Slovo autora:

V okamžiku, kdy jsem se s hrdinou knihy – panem Miroslavem – seznámil, jsem neměl sebemenší tušení, o koho ve skutečnosti jde. Dlouze a složitě jsme k sobě navzájem hledali cestu a to hned z několika důvodů. Jedním byl věkový rozdíl a druhým fakt, že já jsem byl v té době v podstatě úplně sám mezi lidmi, v neznámém prostředí v pohraničí. Byl jsem totiž krátce po propuštění z vězení, kde jsem si odpykal trest za podvracení republiky.
Trvalo dlouho, než mi svěřil své největší tajemství a také obrovskou tragédii svého života. Já se mu na oplátku zaručil, že jeho pravou identitu nikdy nevyzradím. Najednou z nás byli skoro spiklenci. Oba jsme se pohybovali někde na okraji společnosti – já nuceně, můj protějšek dobrovolně.
Po jeho smrti na mě zůstala povinnost splnit slib, který jsem mu dal. Že pokud napíšu knihu o něm a jeho povolání, napíšu ji bez příkras, bez ideologických vylepšení, bez zbytečných omluv a vysvětlování – pouze na základě toho, co jsem zachytil z jeho vyprávění a postojů. Kniha má být jen malým pokusem o vyrovnání se s minulostí člověka, kterého nemilosrdné výčitky svědomí provázely celým životem, stejně jako nekompromisní svár mezi zdravým rozumem a pochybnostmi narušenou vírou v ideologii komunistické strany. Se zásadními pochybnostmi o smyslu svého životního poslání se tento člověk do konce svého dlouhého života nikdy nevyrovnal.



Ukázky z textu:


Práce ve Zvláštním oddílu bylo stále dost. Miroslav si na nudu rozhodně nestěžoval. Byl nedávno povýšen na nadporučíka a dostal konečně i služební byt. Dekret mu slavnostně předal sám Reicin a společně si jeli byt prohlédnout. Byl v centru města, v krásném měšťanském domě. Za války tam bydleli Němci, kteří pracovali na magistrátu. Ministerstvo celý dům převzalo, byty opravilo a přidělovalo potřebným funkcionářům. Miroslav byl překvapený, jaký krásný byt dostal. Pět velkých pokojů s výhledem na město, prostorná kuchyň, nově opravená koupelna, vše bylo nové a lesklo se. V přízemí domu dokonce fungovala trvalá služba – něco jako recepce v hotelu. Miroslava trochu trápilo, kde do takového bytu sežene zařízení. Peníze sice měl, ale koupit v této době nebylo kde. Svěřil se se svou starostí přímo Reicinovi. Ten ho jen tak na půl ucha vyslechl a pak jen ledabyle mávl rukou. „Žádné starosti, Miroslave, to vyřešíme hned zítra, neboj se!“
Hned druhý den vzal Miroslava do jednoho z mnoha skladů majetku zajištěného v pohraničí, kde spolu vybrali kompletní bytové zařízení do celého pětipokojového bytu, včetně nádobí, mnoha knih, lustrů a obrazů. Nákladní auto muselo jet třikrát, než byl Reicin spokojený.
Miroslav jen stál a koukal, nebyl schopen slova. Ale tak se to tehdy dělalo běžně. Příslušníci OBZ vybavovali takovým způsobem celá ministerstva a jiné vládní úřady, diplomatické byty a taky byty ministrů, vysokých úředníků a později i sovětských poradců. Zabavený majetek měl Reicin plně ve své kompetenci a mohl s ním nakládat jak uznal za vhodné.
Nádavkem mu k tomu všemu Reicin ze skladu přidal i několik v kůži vázaných alb se sbírkami starých poštovních známek. Miroslav sbíral známky v dětství a kdysi se několikrát o této zálibě před Reicinem zmínil. Těmi alby udělal Miroslavovi velikou radost.
Od té chvíle bydlel Miroslav jako král. Jeho sousedé byli úředníci ministerstva zahraničních věcí a vnitra. Nikoho z nich moc nevídal a nikdo neměl snahu o navazování nějakých bližších sousedských vztahů. Všichni si žili sami pro sebe a Miroslav se tomu rád přizpůsobil.
Po večerech, když měl volno, sedával nad alby se známkami a studoval, co to má vlastně za poklady. Sbírku známek měl krásnou, možná i hodně drahou, ale na nějaké další systematické sbírání známek neměl teď vůbec čas. Přejížděl citlivými prsty přes nádherné kožené vazby celých edic klasiků, několika řadami encyklopedií a slovníků vyrovnaných tak trochu na obdiv v knihovně. „Určitě je všechny přečtu,“ umiňoval si, „hned jak bude trochu času. Zatím to nejde.“ Události se valily jedna za druhou a Obranné zpravodajství bylo vždy v čele veškerého dění v armádě.

...


Oficiálně měl zaměstnání a kancelář na hospodářské správě ministerstva vnitra. To bylo ale jen takové krycí místo. Pokud už tam trávil den (jinak řečeno, pokud se ten den zrovna nepopravovalo), tak si v klidu přečetl všechny noviny, poklábosil s kolegy ve skladu, probrali výsledky ve fotbale a v hokeji, probrali politiku a den rychle uběhl. Nikdo se nikdy nezajímal, co vlastně Miroslav v té svojí kanceláři dělá. Na dveřích měl sice cedulku s honosným nápisem „Referent materiálně-technického zásobování“, ale o téhle problematice vůbec nic nevěděl. Jeho funkci vykonávali jiní kolegové ve vedlejší kanceláři. Miroslav jen občas podepsal nějaké objednávky a faktury, to byla celá jeho práce. Jediným jeho pojítkem s jeho skutečnou profesí byl červený telefon. Když zazvonil, bylo jasné, že se chystá další hrdelní trest.
V době, kdy se Miroslav zúčastnil jen několika poprav jako pomocník mistra Nenáhla, u všech asistovali další dva pomocníci, nějaký Trunda a Skořepa. Oba to byli zdatní a zacvičení pomocníci, zatímco Miroslav se teprve s určitou váhavostí podrobně seznamoval s celým postupem popravy. Jak postupně zjistil, všechno probíhalo podle neměnného rituálu, který rychle pochopil a po nějakém čase i spolehlivě ovládl.
Bylo to zaběhnuté procesní soukolí. Předseda hrdelního senátu Nejvyššího soudu přečetl odsouzenému konečný verdikt, pak mu oznámil, že milost od prezidenta republiky neobdržel a předal jej mistru popravčímu. A tady začínala Miroslavova role. Společně s pomocníky odvedli odsouzeného na popraviště. Vstoupili spolu s ním do popravčí místnosti, která byla hned vedle. Zpočátku se hodně popravovalo na nádvoří pankrácké věznice, časem se výkon trestu přestěhoval do podzemí, do spojovací chodby mezi věznicí a budovou soudu. Tam byly cely pro odsouzené na smrt.
Odsouzenci navlékl Miroslav na krk smyčku, pomocníci mu spoutali nohy a s odsouzeným mohl naposledy pohovořit vězeňský kaplan. Někteří z odsouzených nechtěli s knězem hovořit, evidentně žádnou duchovní útěchu nepotřebovali, naopak. Plni nenávisti spílali nevybíravými slovy přítomnému senátu, všem soudcům, komunistům i samotnému prezidentu Gottwaldovi. Jejich poslední slova byla součástí úředního zápisu o vykonání trestu.
A právě tady Miroslava napadlo, že si povede vlastní seznam popravených, včetně toho, co odsouzení vyřknou těsně před smrtí. Koupil si tlustý sešit s tvrdými deskami. Jenže kam ho ukrýt? Takový hrozný dokument u něj nesmí nikdo vidět. Vybudoval si proto doma v rohu jedné místnosti pod podlahou bezpečný úkryt. Odstranil parkety, vyřízl z podlahy část prken a tam, pod podlahou, si vytvořil bezvadnou skrýš, perfektně utajenou před zraky kohokoliv. Překryl ji kobercem a přímo na ni postavil stojací lampu. A takhle tam ten svůj tajný sešit bez problémů ukrýval celých čtyřicet let. Den po dni, jak měsíce a roky plynuly, se sešit plnil záznamy o vykonaných exekucích.

...


Poprava generála Píky ale byla úplně jiná. Na nádvoří Borské věznice, vedle kaple, už stála připravená šibenice. Tu uviděl Miroslav po svém vstupu jako první. Šibenice tam stála jako výstražné memento. Miroslava ale překvapila ještě jiná věc. Přítomnost nezvykle velkého počtu lidí u popravy. Na to nebyl z Prahy zvyklý, taková publicita se v Praze popravám rozhodně nedělala. Také ho překvapilo upozornění pomocníků, že u popravy je mezi diváky na čestném místě přítomen dokonce i sovětský velvyslanec s doprovodem. To bylo velmi neobvyklé. Diplomaté se většinou nikdy neúčastní takových akcí jako je výkon trestu smrti, a navíc tak brzy ráno…, uvažoval nad touto skutečností Miroslav. Co to může znamenat? Nakonec došel k závěru, že se sovětská strana prostě chtěla přímo na místě přesvědčit, že generál Píka bude skutečně popraven.
Statní chlapíci z Vězeňské stráže přivedli bledého a pohublého generála na popraviště. Generál šel trochu nahrbený, oblečený jen v košili, ale šel na smrt pevným vojenským krokem, držel se statečně, i když věděl, že jsou to poslední chvíle jeho života. Vše probíhalo podle předem stanoveného ceremoniálu. Nejdříve generál přesvědčivým gestem ateisty odmítl připravenou duchovní útěchu od vězeňského kaplana Antonína Doležala, pevným vojenským krokem došel až k místu, kde seděl senát, s kamennou tváří vyslechl verdikt soudu i oznámení, že prezident republiky se rozhodl mu milost neudělit. Pak se generál Píka naposledy rozhlédl kolem, pohlédl na shromážděné diváky a rozhodl se pronést svoji poslední řeč. Chraptivým hlasem, plným pohnutí, pronesl naprosto zřetelně slova, která si Miroslav ihned zapamatoval a později i pečlivě zapsal:
„Přeji si, aby si československý národ uvědomil, kam to s ním spěje... a přeji si, aby z toho šťastně vyvázl.“
Ta slova se nad užaslými diváky nesla jako výstřel z pistole, jako děsivé memento pro další roky. Byl to přímo mrazivý výrok v tom jinak červnovém ránu. Přítomní překvapením ani nedýchali. Generál Píka na prahu smrti vyslovil skoro prorocká slova. Ticho, které na nádvoří kolem šibenice zavládlo, bylo zlověstné.

...


Samotná poprava probíhala přesně podle regulí. Ruda přišel na řadu jako třetí. Miroslava ihned poznal a bylo na něm vidět, jak je nemile překvapený, že ho vidí právě v této roli. Překvapení byli oba dva, jen to nemohli dát na sobě znát. Ruda asi nemohl. A Miroslav nechtěl. Každý měl proto jiné důvody. Každý z nich byl v jiné roli a v jiných službách této smrtelné epizody. Bylo to strašlivé poznání! Najednou stáli proti sobě – kdysi nejlepší kamarádi, dnes nepřátelé, a to doslova na život a na smrt. Stáli proti sobě na popravišti. Jak symbolické a zároveň zvrácené. Bez možnosti cokoliv vysvětlit. Nicméně Ruda se i v poslední chvíli svého života zachoval jako hrdina a vlastenec. Těsně před smrtí vykřikl pevným hlasem:
„Ať žije svobodné Československo. Pryč s komunisty! Svoboda stejně zvítězí!“
To už ale předseda senátu dal Miroslavovi urychlený pokyn, aby konal. Neměl tyhle poslední projevy odsouzených rád.
Miroslav se posledním pohledem rozloučil s kamarádem před jeho dlouhou a tragickou cestou na věčnost a se slzami v očích uchopil páku a uvolnil propadlo. Další zbylé popravy vykonal zdrcený Miroslav jako robot.
V mysli mu najednou vytanula vzpomínka na popravu opravdového zrádce. To ještě působil jako pomocník mistra Nenáhla a pomáhal mu popravit Igora Moravce, syna nechvalně známého protektorátního ministra školství Emanuela Moravce. Tenhle mladík došel ve své zradě tak daleko, že byl dokonce členem jednotek SS. A po skončení války se zbaběle ukrýval až do května 1946 v Brně. Byl zatčen 15. 5. 1946. Při zatýkání se zoufale bránil, nechtěl se dostat do rukou spravedlnosti a ve svém fanatickém odporu stačil ještě zastřelit příslušníka SNB Jana Wuchterleho, kterého Miroslav dobře znal. Za rok nato, dne 5. května 1947, byl Igor Moravec po zásluze popraven. Takové odporné typy jako byl mladý Moravec a jeho otec, Miroslav nijak nelitoval. Byl to skutečný zrádce a vrah. Takoví si smrt zaslouží. Ale v případě Standy Majera a Rudy Hurycha byl Miroslav zmatený. To byli normální kluci, bez jakýchkoliv politických ambicí – měli jenom rádi svoji zem a šli za ni bojovat. A zřejmě bojovali dál, protože to bylo zapotřebí. Proč by to jinak dělali?



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: