Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Martin Doerry - Prošli jsme peklem …a v pekle se ušpiníte

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Běžná cena: 499,- Kč
Cena v e-shopu: 299,- Kč


Včetně 10 % DPH
271,82 Kč bez DPH

ISBN: 978-80-87624-35-7
Rok vydání: 2016
Počet stran: 250

Dostupnost: Skladem



(autentické rozhovory s lidmi, kteří přežili holokaust - s fotografiemi Moniky Zucht)
Z německého originálu „Nirgendwo und überall zu Haus – Gespräche mit Überlebenden des Holocaust“ přeložily Alice Austová a Silvie Habrová. Original by Deutsche Verlags-Anstalt, division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany

Prošli jsme peklem …a v pekle se ušpiníte (Martin Doerry) Nad vzpomínkami se pomalu stahují mračna. Poslední, kteří přežili holokaust a pronásledování evropského židovství, brzy utichnou. Mnozí z nich o své útrpné cestě koncentračními tábory, o útěku či emigraci vyprávěli, jiní celý život mlčeli, svoje vzpomínky si nechali pro sebe nebo se pokusili zapomenout.
Toto mlčení už brzy zavládne navždy. Dále pak bude muset být tato skutečnost zprostředkovávána pouze prostřednictvím historiků a potomků těch, kteří přežili. Ale jaké mohou být vzpomínky „z druhé ruky“? Budou další generace vůbec ještě schopné pochopit dimenzi těchto zločinů, když už nebude moci žádný z bývalých vězňů koncentračních táborů, žádný emigrant vyprávět o vlastních zážitcích?
Tomuto účelu by měla posloužit i tato kniha. V rozhovorech s 24 přeživšími (včetně několika Čechů, mezi jinými i spisovatele Ivana Klímy) jsou popsány typické životní osudy pro biografii evropského židovství ve 20. století.
Nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel, který přežil Osvětim a Buchenwald, odpovídá na tyto otázky optimisticky: „Každý, kdo dnes naslouchá některému ze svědků, stane se sám svědkem.“
Ale odkud Wiesel bere tuto naději? Čím se mohou svědkové svědků v budoucnosti legitimovat? Nemohou být té věci tak znalí, chybí jim to nejdůležitější: neochvějná důkazní hodnota vlastního JÁ, aura autenticity.
Na druhou stranu: jiná alternativa neexistuje. Další generace se musí nutně ujmout obrovské zodpovědnosti. Musí vyslechnout poslední svědky a jejich poselství zprostředkovat dál, i když takový počin bude z generace na generaci těžší.





O autorech:

Martin Doerry se narodil v roce 1955, vystudoval germanistiku a historii v Tübingenu a v Curychu. Od roku 1987 spolupracoval s týdeníkem Der Spiegel, kde v letech 1998-2014 působil jako zástupce šéfredaktora . V roce 2002 napsal knihu „Mé zraněné srdce“ o životě židovské lékařky Lilli Jahn a jejích dětí v nacistickém Německu, která byla v roce 2005 přeložena do češtiny.
Monika Zucht se narodila v roce 1945, v letech 1969-2006 působila jako fotografka pro nakladatelství SPIEGEL. Společně s Jürgenen Leinemannem se podílela na vzniku knihy „Der gemütliche Moloch - zwei Berlin auf dem Weg zu einer Hauptstadt“, která vyšla v Německu v roce 1991.
V uplynulých letech procestoval Doerry Evropu a Ameriku, aby si osobně popovídal s těmi, kteří nacistické řádění přežili – ať už proto, že v pravý čas emigrovali, utekli, schovali se, či přežili hrůzu koncentračních táborů. Tito lidé patří k posledním reprezentantům zanikajícího světa evropské židovské kultury a v této knize podávají působivá svědectví o svém životě, boji o přežití, o svém vztahu k Německu a o tom, co pro ně znamená být Židem. Fotografka Monika Zucht provází texty svými velmi sugestivními černobílými fotografiemi.






Ukázky z textu:

Ivan Klíma: „Lidé oněměli“
(Pražský spisovatel Ivan Klíma o letech útrap v koncentračním táboře Terezín a o zklamané víře v lidský komunismus.)

Ivan Klíma přišel na svět v Praze roku 1931 a během války byl tři roky vězněn v koncentračním táboře v Terezíně. Angažoval se v Pražském jaru a během převratu v roce 1989. Jeho romány, mezi jinými „Čekání na tmu, čekání na světlo“ a „Soudce z milosti“, zrcadlí historii českého národa ve 20. století.

Pane Klímo, v románu „Soudce z milosti“ líčíte svá chlapecká léta v koncentračním táboře Terezín. Kde v této knize končí realita a začíná fikce?
Nikdy jsem nebyl soudcem, ale použil jsem v té knize spoustu svých osobních prožitků. Některé detaily jsou samozřejmě smyšlené.

Znamená to, že váš otec byl Žid a vaše matka nikoli?
Moje matka víceméně také. Někteří její předci byli protestanti. Podle Norimberských zákonů platila za Židovku.

Váš otec byl v roce 1941 do Terezína odveden z rodiny jako první?
Ano, ale jenom tři týdny před námi, s jednou pracovní kolonou. Moje matka, můj mladší bratr a já jsme jeli s prvním oficiálním transportem z Prahy do Terezína v prosinci 1941.

Proč byl váš otec odveden ještě před vámi?
Můj otec byl promovaný elektroinženýr pro silnoproud a ve svém oboru byl celosvětově uznávanou kapacitou. Nacisté ho potřebovali.

Byl díky tomu nějak privilegován?
Pokud tím myslíte, že ho hned nezabili, tak ano. V létě 1944 ho spolu s dalšími dvěma experty poslali do koncentračního tábora Gross-Rosen, kde měl pracovat na nějakém zvláštním úkolu. Ale jak se blížila fronta, byl brzy evakuován a stal se normálním vězněm. Přežil pochod smrti z koncentračního tábora Sachsenhausen na sever, skoro až k pobřeží. Byly to trýznivé týdny.

Řekl vám někdo, proč jste byl do Terezína odveden?
Ve skutečnosti jsme v Praze nežili jako Židé. V roce 1939 mě nechali pokřtít a já jsem nevěděl, že jsem Žid. Teprve když jsem musel nosit hvězdu, vysvětlili mi to. Pak už jsem tomu rozuměl, pokud se tomu tedy rozumět dá.

V době deportace vám bylo deset. Jak jste to tehdy vnímal?
Nejdřív se mi to zdálo jako dobrodružství, měl jsem optimistickou povahu. Důležité bylo, že lidé v Terezíně celý čas věřili, že válka během tří měsíců skončí. Když nacisté vyhlásili válku Spojeným státům, mysleli jsme si, že Hitler už nemůže vyhrát.

Většina židovských vězňů z Terezína byla dříve či později odvezena do Osvětimi a tam zabita. Proč vy jste směli zůstat?
Minimálně v těch dvou a půl letech, kdy byl v Terezíně i otec, jsme byli zjevně pod ochranou. Údajně to tak velení SS slíbilo. Samozřejmě se jim nedalo věřit, ale člověk jim věřit chtěl. Proč jsme zůstali, když musel pryč otec, to nevím. Snad proto, že byl členem ilegální komunistické strany a jeho kolegové nás v lágru nějakým způsobem chránili. Jako pravděpodobnější se mi ale zdá, že jsme se dostali na jistý seznam lidí, kteří na východ posláni být neměli.

Jak vypadal všední den dítěte v Terezíně?
Škola byla ilegální, takže se konala tajně a vždy jen na krátký čas. Pak museli učitelé do transportu a půl roku se zase nic nedělo. Pracovní povinnost byla až od čtrnácti, takže jsem neměl co dělat. Hrál jsem se svými vrstevníky volejbal a fotbal, učili jsme se krást, především uhlí a brambory, což bylo ale velmi riskantní. Strašné byly ty transporty do Polska, to jsme měli všichni strach. Moji kamarádi postupně odjížděli. Na hlad jsme si zvykli, především nebyl asi tak strašný jako v Osvětimi. Chleba a brambory jsme dostávali, takže žaludek byl plný. Ale neměli jsme žádné ovoce ani zeleninu – s výjimkou kyselého zelí a krmné řepy.

Kdy jste pochopil, co se stalo s lidmi, kteří byli odvezeni transportem?
O plynových komorách jsme nevěděli. Registrovali jsme jen, že ti lidé, kteří museli pryč, umlkli, že jsme o nich už nikdy nic neslyšeli. Tím pádem nám bylo jasné, že šance na přežití je malá.

V červenci 1944 navštívila Terezín delegace Mezinárodního červeného kříže.
Ano, na to si dobře vzpomínám. Nacisté nechali na náměstí zřídit hudební pavilon, kde hrál jazzový orchestr, postavili přepychovou školku pro děti do šesti let. Uvnitř sice nikdy děti nebyly, ale zvenku vypadala nádherně. Otevřely se obchody, byly vytištěny speciální peníze; ještě dnes mám několik takových bankovek. A v těch obchodech se prodávalo pár věcí, které z velké části pocházely z kufrů lidí, kteří už byli mrtví. Z jídla se dala koupit jenom hořčice a paprika. Něco pořádného tam nebylo vůbec. Dokonce byla otevřena i kavárna, pravděpodobně s náhražkovou kávou. A kromě toho přestavovali i byty. Z místnosti, kde muselo žít 16 lidí na palandách, vznikl rázem byt pro mladý pár – s nábytkem, závěsy, květinami. Pak tam tu komisi přivedli, aby viděla, jak dobře se lidem v Terezíně vede. Nakonec byla zřízena i jídelna pro děti, na to si dobře vzpomínám. Normálně jsme měli na jídlo misky a museli jsme stát dlouhou frontu na pár brambor a nějakou omáčku – a teď jsme najednou seděli u stolu, číšnice nám nosily jídlo na talířích. Vzpomínám si, že jsme dostali brambory, telecí a okurkový salát a k tomu čokoládový dezert. Čokoládu jsme do té doby nikdy neviděli. Ale to všechno bylo jen jeden den. Dokonce hřiště pro nás postavili, taky jenom na ten jeden den, kdy přišla komise. Jinak jsme si vždy hráli na dvoře mezi kasárnami.

Terezín nebyl vyhlazovací tábor, přesto tam zemřely desetitisíce lidí.
Ano, asi sto lidí denně. Právě starší lidé už na všechny ty útrapy prostě neměli sílu. Velmi rychle byl lágr tak přeplněn, že nově příchozí museli na půdu, kde v létě bylo velmi horko a v zimě velká zima. Nebyly tam ani toalety, takže pokaždé museli sejít schody dolů a pak třeba půl hodiny stát ve frontě. Pro staršího člověka je to příliš.



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: