Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Petr Enc - Vesnička, kde se „nic nestalo“

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Cena v e-shopu: do 299,- Kč

Včetně 10 % DPH
271,82 Kč bez DPH
Rok vydání: 2017

Dostupnost: Připravujeme



Vesnička, kde se „nic nestalo“ (Petr Enc) Vesnička Zeleneč stála v centru dění posledních okamžiků války a měla jen to neuvěřitelné štěstí, že se v ní zas tak moc důležitého pro historiky nestalo, aby se o ní vědělo a psalo. A právě to štěstí, které ji neopustilo, za to psaní stálo. Válka byla, vlastně tak říkajíc všude kolem a o mou rodnou ves jen tak lehce zavadila. Nedošlo zde k bojům s obrovskými počty padlých, nejsou zde památníky, ani válečné hřbitovy. O to více jsem jako malý kluk, naslouchal vzpomínkám na ni a záviděl tehdejším klukům jejich dobrodružné dětství ve vlastních představách, aniž bych si sám uvědomoval, že není co závidět.
Na válce není nic hezkého a pamětníci neradi vzpomínají na bolest a utrpení, které válka přináší. Odcházejí a je téměř pozdě se na ni ptát. A tak se dnes s touto knihou můžete vrátit do míst, kde kráčela historie zas tak nepříliš vzdálená, aby byla odsouzena časem k zapomenutí. Budete tak moci zavřít oči v místech, kde padaly bomby, stál rozstřílený vlak, nebo dopadlo sestřelené letadlo. A v myšlenkách možná uslyšíte řev jeho motoru, střelbu i hrůzu v očích pilota v posledních vteřinách jeho života. Vrátíte se v čase o dvaasedmdesát let zpět do místa, kde zemřel člověk byť v německé uniformě, ale i český civilista a vlastenec na prahu znovunabyté svobody svého národa. A navštívíte i místa, kde dosud leží v zemi těla obětí, ať již vinných či nevinných… Pak již místa, kde se „ vůbec nic nestalo“, spatříte v jiném světle.
Autor







Ukázky z textu:

Pak v květnu mířily kolony tanků na Prahu obsadit město a obyvatelé Zelenče postavili barikádu, aby zabránili dalšímu postupu. Němci to zjistili a namířili tanky přímo na Zeleneč. A tak se pamatuji i na to rychlé odstraňování té barikády, aby nebyla obec zničena. Němci pak šli pěšky od nádraží k hlavní silnici a na Rusy se nepamatuju vůbec. Matně na nějaký tank v zahradě a měli takové hnědé uniformy a koně. Ale babička nějakou dobu ubytovávala v jedné místnosti ruské vojáky. Jednou jim prý na nočním stolku zazvonil budík. Ten snad do té doby vůbec neznali. Lekli se a celý budík rozstříleli i s nočním stolkem s výkřiky „čort, čort“. Rusáci brali lidem hodinky, měli jich třeba několik na jedné ruce. Když někoho prý viděli jet na kole, křičeli na něj a musel jim ho taky dát. Jeden na něj sedl a po chvíli spadl. Kolo chytil, zahodil a odešel. Taky jsme jako děti sbírali vystřílené patrony a kulometné pásy na hraní. Ty jsme naplnili smotkem filmu a zapálili. Kouřilo to a tak jsme po sobě „stříleli“.
Zato na statkáře si vzpomínám docela dobře, protože po celou dobu války zásobovali potravinami snad všechny obyvatele obce. Milan tam chodil s bandaskou pro mlíko a to se nedá se současným vůbec srovnávat. Na to dnešní určitě po sedmdesáti letech vzpomínat nebudete. Stejně jako na housku z „obchoďáku“ za městem. Od Svobodů, to byla panečku houska. Ta voněla až před krám a byla ručně pletená. A to byla válka. Moc rád jsem se koukal, jak sedláci projížděli s koňmi a vozy rybníkem. Pan Váňa měl koně Bobíka a Galka. To byl anglický a nevídaný kůň ve vesnici. Sedláci byli vůbec na lidi moc hodní a po válce, když nastoupila komunistická strana, se jim komunisti pomstili tím, že je odsunuli do pohraničí. Mohli si vzít jen to, co uvezli a zbývající majetek jim byl zabaven. Spousta těchto statkářů se zastřelilo nebo oběsilo. V pohraničí je čekala hrozná doba. Neměli práci, zabezpečení. Hodně jich umřelo. I v naší rodině všechno zabavili, nechali mámě jen sporák na vaření. A to doslova. I peřiny, židle a hodiny ze zdi si odnesli. Pak nás vystěhovali i z baráku na jiné místo v Zelenči, protože tatínek byl živnostník. Tak dopadli všichni živnostníci a všichni, co něco měli. Na tuhle dobu se pamatuju až moc dobře, ale na tu válku bohužel ne. Byl jsem na to ještě moc malej capart. Komunisti se nastěhovali po sedlácích, a protože hospodaření prd rozuměli, odtáhli z pokradených statků hodně brzo. Pak tam nastěhovali cikány ze Slovenska a ti to dodělali. Taky pan Tvrdík o všechno přišel a dodnes mám od něho prut ze štípaného rákosu. I tomu továrnu sebrali a udělali z ní pilu, kde se vyráběly dřevěné lišty na podlahy.

...

Z vojenské knížky desátníka Franze Widtmanna, nejmladšího z identifikovaných, vypadla nejenom fotografie jeho mladičké manželky, ale i několik drobností, včetně jízdenky na vlak a dokumentu datujícího jeho nedávné povýšení.
Už jen listování v nejrůznějších dokladech těchto lidí jsme s muzejními pracovníky vnímali s rozporuplnými pocity a s vědomím, že i o nich se musí dát vědět čtenářům „válečné literatury“, chceme- li psát objektivně a bez předsudků.
Třetím vojákem, jehož písemnosti se nám dostaly do rukou, byl Gefraiter Karl Breunig, v českém ekvivalentu pouhý svobodník, a tři dopisy od manželky, které si musel mnohokrát číst. I po tolika uplynulých letech je to na nich znát. Poslední z námi pročítaných archiválií byla ale pouze karta již zmiňovaného Franze Widtmanna, který nebyl Němcem, ale Rakušanem z Vídně. Rukou pana faráře Františka Samka (1892–1961) zde byla přiložena adresa mrtvého s přípisem: „usmrcen 11. 5. 1945 na silnici u Nehvizd“. Prvotní domněnka, že by to byl právě on, o kterém kronikář píše, že v sebevražedném úmyslu skočil pod jedoucí tank, nám ale vyvrací datace události na devátý květen. Záhadou tak zůstává rozdrcená kožená peněženka německého tankisty s emblémem tanku PzKpfw III., která je ale prázdná, a tak nám o majiteli nic nenapoví.
Shrneme-li to, pak díky nehvizdskému faráři, kterému je připisováno ukrytí zmiňovaných dokladů, a v nemalé míře i Jaroslavu Špačkovi, který se nebál v době totalitního režimu informovat o „fašistech postřílených v Nehvizdech“, nevěděli bychom o těchto lidech naprosto nic.
Historie je ale taková, jaká je, a o tom, jak zemřeli, se dnes mohou vést spory. Úplnou pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme. A tak si budeme muset vystačit s poznámkou slečny Muchové, kterou při předávání dokumentů pronesla k panu Špačkovi: „Místní lidi je postříleli, dupali po nich a skákali“. Na písemnosti z roku 1983 dochované v čelákovickém muzeu se o nich píše: „…byli beze zbraní a vzdávali se!“
Vše je připisováno řádění Revolučních gardistů – ale nevznikly tyto ozbrojené jednotky českých dobrovolníků později? A je-li vina svalována na sovětského vojáka, neučinil jen poslední službu vojáka vojákovi a neukončil něco, čemu ani on nechtěl přihlížet?
Vím, že je velice těžké vracet se do historie, a mnoho lidí nechce znát byť jen náznak poodhalené pravdy posledních okamžiků druhé světové války. Stále v nás přetrvávají myšlenky, že chceme někomu ublížit, zkreslovat a zatemňovat oslavované události. Ale stál-li jeden člověk se zbraní proti druhému a padl-li v boji, musí být někde pohřben. Ukázáním hrobu toho, který ve válce padl na té straně, která ji prohrála, jen ukážeme, že o pravdivou historii stojíme. A prostý voják nikdy žádnou válku nezavinil, na tom se snad všichni shodneme.



 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: