Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Lenka Stránská, Marcela Kohoutová - Čas trhnul oponou aneb Jak jsme v Ústí budovali kulturu

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
Cena v e-shopu: 299,- Kč

Včetně 10 % DPH
novinkanovinka 271,82 Kč bez DPH

ISBN: 978-80-87624-50-0
Rok vydání: 2017
Počet stran: 300

Dostupnost: Skladem

Objednávky budou vyřizovány od 15. října 2017.


Čas trhnul oponou aneb Jak jsme v Ústí budovali kulturu (Lenka Stránská, Marcela Kohoutová Knížka, která se vám dostává do ruky, není historickou studií. Je výpovědí pamětníků o lidech schopných, méně schopných i těch všeho schopných, kteří se v Ústí nad Labem podíleli na vytváření kultury, a to v letech, kdy to rozhodně nebylo jednoduché. Stavba nového kulturního domu, který byl otevřen v roce 1964, začala skoncováním se „starými pořádky“. Tedy zbouráním honosné vily, kterou nechal v sedmdesátých letech 19. století postavit proslulý ředitel tehdejší Spolchemie Max Schaffner. Na jejím místě vznikl Odborový dům kultury pracujících, jehož – řečeno dnešním jazykem – největším sponzorem byl ústecký Spolek pro chemickou a hutní výrobu.

Navzdory nepřízni doby si ústecký „kulturák“ rychle získal dobré renomé. Působila zde řada souborů i osobností, z nichž řada svým věhlasem přesáhla ústecký region. Zavzpomínáme například na počátky Bendova komorního orchestru či mezinárodní soutěže mladých klavíristů Virtuosi per Musica di Pianoforte a festivalu společenských tanců. Zdejší kurzy tance a společenské výchovy, které vedli manželé Kůrkovi, se staly pro mnoho Ústečanů vstupenkou do společenského života. S kulturákem je neodmyslitelně spoje také festival trampské písně Porta, festival filmové tvorby Střekovská kamera a taky například loutkářský soubor Drápek. Slavnou taneční a jazzovou éru připomenou vzpomínky na Jazz Combo Ústí či Allbis Jazz Band. A na své působení v Ústí rádi vzpomínají i takoví umělci, jako například Václav a Jan Neckářovi, Luděk Sobota nebo Josef Dvořák, kteří právě zde začínali svoji profesionální dráhu.






Ukázky z knihy:

Prolog

Velmi jsme se v době socialistického budování chlubili tím, že naše kultura se liší od té západní, úpadkové, buržoazní. Prý ta naše slouží k výchově nového člověka a předává mu hodnoty, které jsou odepřeny těm, kteří mají tu smůlu, že žijí v kapitalismu.
Možná někdo namítne: Nevycházely v té době u nás dobré knihy? Ano vycházely. Ale každý autor, který v té době publikoval, mi dá za pravdu, že tehdejší nakladatelství měla při posuzování rukopisů za úkol bedlivě sledovat, zda se v nich neobjevují ideologicky závadné pasáže. Netočily se dobré filmy? Ano, vždyť některé z nich dodnes patří mezi zlatý fond československé kinematografie. Ale podléhaly schvalování rodné strany. Divadelní představení? Vzpomínáte, jak jsme dychtivě čekali na jakoukoliv, byť sebemenší narážku na režim, která unikla bdělému oku cenzorů? Film Nejistá sezóna od Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, ve kterém to bylo naznačeno, je toho důkazem a zároveň ukázkou neskutečné hlouposti. Nejstrašnější cenzor Československého filmu Ludvík Toman zde hraje cenzora. Nebetyčná drzost.
Víte, co se skrývalo pod značkou HSTD? Byla to Hlavní správa tiskového dohledu, která zažívala zlaté časy v padesátých letech. Vyprávěl mi o tom redaktor ze Zemědělských novin, ve kterých jsem (L. S.) v době studií novinařiny vykonávala povinnou praxi. Ta paní, s níž měl tu „čest“ pracovat, na každý obtah stránky dávala razítko, jež posvěcovalo ideologickou nezávadnost obsahu. A prý oplývala deficitem v oblasti všeobecného rozhledu. Například jeden redaktor psal o Kutné hoře a přidal informaci, že se zde ve středověku těžilo stříbro. Soudružka byla ovšem zásadně proti tomu, aby se to v novinách objevilo. Prý „nepřítel nesmí vědět, že u nás máme ložisko drahého kovu.“ Nebo zmínka o Strážnici. „Jaká strážnice? Vojenská nebo četnická?“ pohoršovala se ona žena. Redaktor ji musel vzít za ruku, dovést ji k nástěnné mapě Československa a ukázat jí, kdeže leží ono malebné město Moravského Slovácka.
Existovala však spousta renomovaných autorů, divadelníků a výtvarníků, hudebníků, herců, režisérů, dramatiků a dalších, kteří sice oplývali talentem a tvůrčími schopnostmi, ovšem byli režimu nepohodlní. A tak se nemohli uplatnit. Přežívali v nejisté existenci a někteří z nich se ani nedožili doby, kdy „Čas oponou trhnul…“
Mezi těmi, kteří doplatili na normalizaci, byli i někteří lidé pracující v oblasti kultury jako ředitelé a další vedoucí pracovníci kulturních institucí. Nahradili je ti k režimu loajálnější. Co na tom, že kultuře vůbec nerozuměli? O to více byli poslušní, ochotnější ohýbat hřbet.
Rozumět kumštu? „Na tom není nic k rozumění“, řekl mi kdysi jeden z takových, takto člen jakési kulturní komise, která hodnotila na tehdejším Severočeském krajském národním výboru úroveň děl severočeských výtvarníků. Soudruh v ústecké chemičce foukal (či renovoval) laboratorní sklo. Ovšemže člen KSČ, takže plně „kvalifikovaný“…
Tak to tenkrát zkrátka chodilo…
Možná namítnete, že dnešní televize nabízí divákům naprosto bezduché seriály či šílené reality show. Bulvární plátky, noviny a časopisy, které baví, ale i rozčilují a matou, vycházejí ve velkých nákladech a lidé je kupují. Na odbyt jdou i knihy, které devastují literární vkus. Natáčejí se nekvalitní české a distribuují béčkové zahraniční filmy.
Vedle toho však je divákům a čtenářům nabízena kvalita v podobě děl spisovatelů, dramatiků, zpěváků a dalších umělců našich i zahraničních.
Ale naši umělci již nemusejí předtím, než prokážou svoji tvůrčí kvalitu, znát také základní teze marxismu-leninismu, aby jim bylo povoleno vystupovat…
A to je dobře, neboť máme možnost volby. Tak se totiž také definuje pojem svoboda.

Schaffnerka vyletěla

Tímto, na tehdejší dobu bezmála bulvárním titulkem, byl v roce 1959 uveden článek na titulní straně Průboje, tehdejších krajských komunistických novin. Dlužno říci, že vyšel až 29. září, tedy čtyři dny poté, co se ústecký architektonický skvost – Schaffnerova vila – za přispění 150 kilogramů trhavin poroučel k zemi a změnil se v hromadu sutin.
Honosnou neogotickou vilu si podle návrhu architekta Hanse Miksche nechal v roce 1874 postavit ředitel ústecké chemičky Max Schaffner. Během 2. světové války ve vile sídlili městští úředníci. Město k domu přišlo asi velmi levně. V roce 1939 vilu nechal odkoupit tehdejší „vrchní starosta města“ Richard Tauche. Jednalo se o „zajímavý“ nákup, protože šlo o židovský majetek (Schaffnerova vnučka měla za manžela žida).
Autor, uvedený pod značkou -esta- se však bezpochyby radoval nad koncem prý „tajemného pomníku panské slávy“. Vůbec mu ještě po letech Max Schaffner, někdejší ředitel ústeckého Spolku pro chemickou a hutní výrobu, tak nějak ležel v žaludku. V článku na něho žaloval neslýchané hříchy. Třeba jeho pořádání plesu žebráků. Prý to byl milionářský rozmar, pohoršoval se. Čtenář nabývá dojmu, že se jednalo skoro až o orientální móres. Na plesovou trachtaci se prý o masopustu každoročně sjížděli tuláci, které nechal namaskovat tak, aby se co nejvíce podobali tehdejším průmyslnickým esům – uhlobaronům Weinmannovi a Petschkovi, mýdlovému králi Schichtovi a průmyslníku Wolfrumovi. Povedená taškařice, která dokumentuje cynismus vykořisťovatele. Co tomu však říkali zmínění zástupci nenasytného velkokapitálu, to už se asi nikdy nedozvíme.

Kulturák byl její život

Paní Magdalena Triebová nás přijala ve svém útulném bytě na Severní Terase. Její fenka – jorkšírka Ťapka – zřejmě nevěřila, že hosté jsou řádně ohlášeni, a tak ztropila povyk. Jakože milovanou paničku brání. Vláďa Chudomel však z kapsy vyndal kavárenskou sušenku, kterou jí promptně uplatil. Mohli jsme si tedy v klidu povídat s její paničkou, která strávila v ústeckém kulturáku většinu svého profesního života. Přesněji řečeno, pracovala zde od svých jedenadvaceti let.
„Začínala jsem jako pokladní v předprodeji vstupenek“, vypráví paní Magdalena. „Tenkrát jsme měli neustále vyprodáno. Zvláště když běžel Vinnetou nebo Angelika, na to lidé stáli dlouhé fronty. V kulturáku byla výborná parta, do práce jsme já i mí kolegové chodili strašně rádi. Tenkrát jsme nedělali jen to, co jsme měli v pracovní náplni. Zkrátka, když byla akce, pomáhali jsme třeba i zvukařům a osvětlovačům. Prostě kdo měl ruce, šel dělat. Nejhezčí atmosféra tam byla za ředitelování pana Ladislava Deyla, protože i ten při akcích pracoval spolu s námi. Ovšemže byl přísný, ale férový.“
Po dvou letech strávených v pokladně, přešla paní Triebová do propagačního oddělení. Dlužno dodat, že ústecký kulturák měl i svoji tiskárnu, kde se tiskly pozvánky, plakáty i letáky. Ráda vzpomíná na kolegu výtvarníka Jaroslava Velinského – proslulého Kapitána Kida, ale i na autora městské vlajky Jiřího Dlaska a nedávno zesnulého malíře Zdeňka Koška: „Kluci uvítali každou příležitost, kdy nemuseli vyrábět politická hesla. Pro jedno dětské představení jim vedení zadalo výrobu ,pajduláků‘ z polystyrénu – byly to pohádkové postavičky z večerníčků – Maková panenka, Křemílek a Vochomůrka a další. No, a při úklidu kulis jsme zjistili, že některé z nich chybí. Pak jsme jednu objevili jako dekoraci v okně na Severní terase. Zkrátka jeden externí spolupracovník je uzmul a udělal radost svým dětem.“
Takže v propagaci byla pohoda? „To víte, že pokaždé ne,“ směje se paní Magdalena. „Zvláště v sedmdesátých letech, kdy se do vedení dostala jistá Antonie F. S kolegyněmi – Květou a Vlastou – jsme chodily na obědy a vůbec jsme se dost kamarádily. To se Antonii vůbec nelíbilo, neboť Vlasta prý byla dcerou ,třídního nepřítele‘. Když zjistila, že se nedáme, vymyslela si na nás trest. Každý týden v pondělí jsme k ní musely napochodovat do kanceláře a ona nám zadala nějaké téma a my ho musely zpracovat v politickou aktualitu a okomentovat ho. Ovšem brzy jsme zjistily, že Antonie ,jede‘ podle titulků článků z Rudého Práva. No a pak už stačilo příslušný výtisk propašovat pod šaty. Antonie odešla, to abychom měly na práci klid, a my to víceméně opsaly. Po nějaké době se zjistilo, že to Antonie nemá v hlavě v pořádku, tak se s ní vedení rozloučilo.“
„Anebo Inka J., vedoucí dětského recitačního souboru,“ pokračuje paní Magdalena. „Ona byla profesionální recitátorkou a nejvíce milovala revoluční verše. Chudáci děti. Vše, co se naučily, recitovaly po různých schůzích a konferencích a nebylo výjimkou, že je dotáhla až do Milovic, kde tehdy sídlila sovětská posádka. Jeden pracovník kulturáku prý měl kdysi něco proti výběru veršů, asi se mu zdály monotematické a chtěl i nějakou lyriku. Jako negativní příklad si poněkud nešťastně zvolil báseň o Leninovi a následně byl Inkou J. ostouzen a podezříván, cože to má proti vůdci proletářské revoluce. O této paní se tradovalo, že má na navštívence napsáno ,umělkyně s dětmi‘.“

Nehříšný tanec

Snad každý, kdo se podívá na svoji fotku z tanečních, pocítí lehký závan nostalgie. Já (L. S.) samozřejmě také. Hubené stvoření v krátkých šatičkách dle tehdejší módy. O rok později se již nosily šaty delší. A tak jsem si nechala na loňský model přišít ještě jeden karnýr, abych byla ,in‘, protože jsem již pak mohla chodit na plesy. Maminka si mé taneční jako garde velmi užívala určitě proto, že jako slečně dospívající v poválečných letech jí dopřány nebyly. Lokýnky na účesu jsem před každou lekcí ztužila desetistupňovým pivem (no jasně, tenkrát nebyla na trhu žádná pěnová tužidla). V tanečních jsme o přestávkách pili dvoubarevnou limonádu, která jen velmi vzdáleně připomínala nealkoholický long drink. A na lekci, která nám měla přiblížit společenské chování na banketech, jsme konzumovali „kulinářskou specialitu“ – řízek s bramborovým salátem (a kupodivu ač neplnoletí, mohli vypít při přípitku i decku vermutu). Čas malin ještě hodně zelených, čas prvních lásek… A to mne ta moje, jako na potvoru, před věnečkem (tak se říkalo závěrečnému plesu) opustila…
Ale manželé Kůrkovi, kteří tehdy v ústeckém kulturáku vyučovali kurzy tance a společenské výchovy, pro nás byli bozi. Krásný pár. Malá, drobná a gracilní Helena, pokaždé v jiném a nápaditém modelu, a vysoký, štíhlý Václav.
Začínalo se mazurkou, která se jevila jako nejjednodušší. Kamenem úrazu býval obvykle valčík a tango. Před výukou tance jsme dostávali lekce kulturního vystupování, abychom nebyli v budoucím životě za společenské pařezy. Však se také traduje, že starší Ústečané, kteří se ještě dnes umějí na parketu otáčet a společensky chovat, za to vděčí právě manželům Kůrkovým. Těžko říci, zda to bylo tehdy silnějšími ročníky šestnáctiletých nebo tím, že se taneční jevily málem jako součást základního vzdělání. Pravdou však je, že kurzy byly obsazené a Kůrkovi vyučovali tanci a společenskému chování od čtvrtka do soboty, a to od půl šesté a od osmi večer.
„Pánové, zadejte se“, zaznělo od Heleny nebo Václava poté, co jsme se dozvěděli, jak být ve společnosti za dámy a lvy salónů. Těžko říci, kterému z obou pohlaví bylo v tu chvíli krušněji. Dívky přemítaly, zda nezůstanou na ocet, a šestnáctiletí „pánové“ se hnali o překot k té, která buď byla dámou jejich srdce už v lekcích předchozích, anebo krásnou a dosud tajemnou neznámou.
A za odměnu, že jsme se tak snažili, jsme dostali pozvání na tehdejší mezinárodní festival tance. Tenkrát se prý oficiálně jmenoval Soutěž socialistických států ve společenském tanci, později byl přejmenován na Festival tance a přátelství (dnes Festival tance). To proto, že na taneční klání, přesně v duchu doby, neměli tanečníci ze země mamonu a kapitálu přístup. Zkrátka malý, ale náš…

Máte pravdu, to divadlo nemá cenu…

Josef Dvořák patří mezi naše nejpopulárnější a nejoblíbenější herce. Na jeho večerníčcích – Králících z klobouku a Maxipsu Fíkovi vyrůstaly již dvě generace, a když se řekne „vodník“, vybaví se vám (snad s výjimkou Ladova Brčála) právě on. Josefa Dvořáka známe i jako herce divadla Semafor. Například jeho polednice z Erbenovy Kytice je totiž nezapomenutelná.
Ústecké Kladivadlo bývalo od poloviny šedesátých let pro diváky pojem. Při vší úctě k ostatním členům souboru, každý pamětník vám potvrdí, že se sem chodilo hlavně na Dvořáka. Divadelní soubor sem byl vlastně importován, a to z Kadaně. Předtím působil v Broumově. Zdá se vám to divné? Nechme tedy Josefa Dvořáka vyprávět o tom, jak to vlastně bylo:
„Kadaňská elektrárna chtěla mít svůj vlastní divadelní soubor. Prostě to tam někoho napadlo. A protože se tam nenašel nikdo, kdo by měl nějaké divadelní zkušenosti, rozhodli se, že pošlou dva zplnomocněnce na Jiráskův Hronov (přehlídka amatérských divadel – pozn. L. S.). Ti měli za úkol někoho vybrat. Když na místě zjistili, že festival trvá týden a že je tam veselo, věnovali se všelijakým kratochvílím a na původní účel cesty zapomněli. Vzpomněli si až ve chvíli, kdy se předávaly ceny a diplomy. Jak to napravit? Inu, zazdálo se jim, že nejjednodušší bude vybrat vítěze. Soubor, který byl až z Broumova. Oslovili duši amatérského divadla – Pavla Fialu a tomu nabídli, aby se soubor přestěhoval do Kadaně. Já to považuji za ojedinělý jev v dějinách českého divadelnictví.“
Takže teď necháme čtenáře zapojit fantazii. Divadlo malých forem v bývalé montážní hale? Tam se původně s nějakou akustikou nepočítalo. Navíc kadaňské funkcionáře trápil a dráždil fakt, že si soubor brzy získal velikou oblibu. Umělecký šéf Pavel Fiala po představení nechal zavřít oponu a za ní se scházel soubor s příznivci divadla. Co tam kují za pikle? Co se tam děje? Přece nediskutují jen o divadelním umění? A tak soudruzi pátrali. Možná se i něčeho dopátrali, protože Pavel Fiala prý upadl v nemilost úřadů.
Za socialismu byl, kromě Dne horníků, také okázale slaven Den stavbařů. Alkoholu ubývalo, hodnota promile v krvi oslavenců šla prudce nahoru. A do tohoto veselého odpoledne pozval konferenciér na jeviště náš závodní soubor, Kladivadlo. Nádherné poetické přestavení s názvem: „Hudriáda a skorokodýl“ bylo pro tyto diváky opravdu nestravitelné sousto. Odměnou místo potlesku byl pískot a výkřiky: „Vypadněte, táhněte, my chceme muziku..!“ A soubor vyhnali z jeviště. A to už Pavel Fiala věděl, že mezi místní stranickou smetánkou mu pšenka nepokvete. Ale protože to byl prý člověk neuvěřitelně činorodý a cílevědomý a chtěl divadlo nadále dělat, spojil se s tehdejším ředitelem ústeckého divadla (Zdeňka Nejedlého – pozn. L.S.) panem Šťastným, kterému se myšlenka přesídlit soubor do Ústí také zamlouvala. A tak se zase jeho členové zvedli a stěhovali. Rokem 1965 začala tedy slavná éra ústeckého Kladivadla.
„Já Ústí znal a měl jsem to tu rád a moc jsem se sem těšil. Fakt nepřeháním, i z toho zápachu tady jsem byl nadšenej. Maminka měla sestru, která bydlela v Ústí nad Labem na Klíši a my jsme čas od času k nim jako rodina jezdili na návštěvu. A já jako malej ve vlaku neomylně poznal, že už se k Ústí blížíme,“ vypráví Josef Dvořák a pokračuje: „Stěhovák přivezl nás členy souboru, vyvrhnul před kulturákem a tam jsme zjistili, že nemáme kde bydlet. Část souboru se pak ubytovala v opuštěných bytech na tehdejší Fučíkově ulici (dnes Masarykova – pozn. L. S.), byly tam díry ve stropě, rezavé vany. I na nás, kteří jsme si mysleli bůhvíjak nejsme progresivní, to bylo moc. Mně byl přidělen prostor v Krásném Březně na půdě mateřské školky. No a pak jsme zjistili, že vlastně nemáme kde hrát. Protože na loutkové scéně v kulturáku to prostě nešlo. Vy, co znáte ústecký kulturák, pochopíte proč. Za vchodem vlevo bývala restaurace, vpravo kinosál. Pak se šlo po schodech do velkého sálu. A dál už nic, vlastně jen klubovny a vzadu docela zastrčená ta loutková scéna. A tak jsme to trošku sabotovali. Hrát se nám tam totiž nechtělo. Pavel Fiala nějakou dobu netušil, že sedáváme v pokladně a každému, kdo sem zabloudil a chtěl si koupit lístky, jsme říkali: ,Vy jdete do divadla? Vy vážně jdete do divadla?‘ Divákům to bylo divné, a tak se ptali proč. A my jim odpovídali: ,Ježíš to jste dobrý, my tam byli včera a ještě teď se z toho nemůžeme vzpamatovat.‘ A oni odešli. A když se to pak Fiala dozvěděl, tak nás strašně seřval: ,Tak jako odcházejí ti lidi, tak odejdeme my. Když si na sebe nevyděláme, tak nás ti nahoře propustí.‘




 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: