Kontakty
reference
 
Zpracování dat
DTP
 
Překladatelské
služby
 
Knihkupectví
online
 
Úvodní
strana

Tomáš Kovářík, Lenka Stránská - Afrika na zabití aneb Evrycink is oukej

AOS publishing - nakladatelství, překladatelské služby
 
novinkanovinka
ISBN: 978-80-87624-49-4
Rok vydání: 2017
Počet stran: 180

Dostupnost: Připravujeme

100 prvních majitelů knihy čeká překvapení.


Afrika na zabití aneb Evrycink is oukej (Tomáš Kovářík, Lenka Stránská) „Všichni v Africe si myslí, že má každý běloch mezi půlkami zlatou kreditku,“ uvádí ve své knize AFRIKA NA ZABITÍ aneb ,evrycink is oukej‘ autor, podnikatel a současně bratr známé módní návrhářky v jedné osobě Tomáš Kovářík.

Jak dopadly jeho plány na dobývání zlata v Ghaně a Beninu? Jak se žije v typické africké středostavovské rodině, která vám na půl roku poskytne ubytování? Jak vypadá cesta džunglí v noci, při které musíte plavat v řece plné krokodýlů? Jaké okolnosti provází jednání s radou starších, která uděluje povolení k těžebním právům? Ohlídá vám dobře tašku s penězi taxikář, který se nazývá vaším úplně nejvíc největším kamarádem, když vy se koupete v oceánu a vinou spodních proudů bojujete o život? Jak přežít ve světě, kde se vás všemi způsoby snaží připravit o peníze, kterých má podle jejich názoru každý Evropan plnou stodolu?

To vše poznal autor na vlastní kůži a za pomoci novinářky Lenky Stránské převedl do knižní podoby. S odstupem času se na své tehdejší zážitky dokázal podívat i s velkým nadhledem, takže se při čtení opravdu pobavíte.






Ukázky z knihy:

Sežrané bonbóny

Sofie se rozhodla, že pro děti ve vesnici zakoupí nějaké sladkosti a uspořádá „cucací akci“. Na benzínce to za nemalé peníze realizovala a přihodila do košíčku i sušenky a čokolády. Ať se ghanská drobotina poměje. Já tedy už měl tuto fázi „dobrosera“ za sebou, neb jsem byl alergický na to africké: „My se máme špatně, něco nám dejte.“ Ale děti jsou děti, tak jsem jí nechtěl brát iluze. Sofie svěřila pytel se sladkostmi osádce vozu, a pak se děly neuvěřitelné věci. Chlapi si dopřávali a dopřávali, obsah igelitky se zmenšoval, a když jsme dojeli do cíle, téměř nic z něho nezbylo. Prostě to sežrali a nestyděli se dětem hodit na zem nějaký tři nebo čtyři bonbóny. Věděl jsem, že děti jsou tam až na posledním místě. Ale brát Sofii iluze?
Když to tak píšu, tak si uvědomuju, že jsem nedávno slyšel v jakémsi pořadu v naší České televizi, myslím, že to byl Fokus Václava Moravce, zajímavý postřeh. Vystoupila tam šéfredaktorka časopisu Lidé a země a říkala, že ji nějaká Afričanka ubezpečovala o tom, že ví, že přece v Evropě má každý plnou stodolu peněz. A když máš plnou stodolu peněz, tak se přece musíš rozdělit s potřebnými. Tak naše Sofie utratila část peněz z té své „stodoly“ za sladkosti. Pánové, kteří to zkonzumovali, byli přesvědčeni, že se nic neděje, vždyť na haranty ještě něco zbylo.
Jak může být asi podle jejich názoru velká ta moje stodola, přemýšlel jsem. A zrovna tak jsem dumal i nad tím, jakými jsem od začátku mého pobytu v Beninu a Ghaně prošel fázemi. Prý se to cizincům stává. Jasně, chtěl jsem pomáhat. To byla ta první fáze. Ta druhá? Bylo mi všech tamních obyvatel hrozně líto, že jsou chudý, nevěděl jsem, co si s tím mám počít, a tak jsem rozdával vše, co jsem mohl postrádat. Třetí fáze? Najednou jsem byl hrozně naštvanej, a to bylo v té chvíli, kdy jsem viděl, že dospělí chlapi jsou schopni sežrat dětem bonbóny. Čtvrté fázi se prý říká „smíření“. Pardon, ale já se s tím nikdy nesmířil. Srdce na dlani, pochopení, lítost, že život je tady kurva. Pomůžu, jak můžu…? Ale proč je to tady tak nastavený, že tě všichni chtějí o všechno připravit? Protože jsi Evropan, který má, podle jejich názoru, ve své domovině plnou stodolu nacpanou penězi?
Jasně, v televizi oni vidí reklamy z Evropy či Ameriky. Reklamy, které nabízejí věci a služby, na které nemají. A nikdy mít nebudou. Seriály a telenovely v luxusních kulisách. My v Evropě nad tím mávneme rukou, někdo má holt víc, někdo míň, tak už to na světě chodí. Ale u nich? Předpokládají, že ten krásný život plný radovánek tam žijeme všichni. A pak k nim přijde Evropan v kraťasech a tričku, a oni předpokládají, že je to jen kamufláž. Každý běloch je přece bohatý…

Jedem do Afriky, jedeme do Kumasi…

Tak tuhle trochu pozměněnou písničku od YoYo Bandu jsem si broukal, když jsem se poprvé chtěl dostat z Akkry do afrického Klondiku. Bylo to zhruba dvě stě kiláků a já si říkal, že tak za tři hodinky tam můžeme být. I po těch přírodně udusaných, deštěm poničených silnicích. Poctivě jsem si odstál frontu na lístek, nasedl do autobusu (docela luxusního), ale menšího než v Evropě. Řeknu vám, docela dobrodružství.
Na hodně improvizovaném nádraží, vlastně spíš ploše, jsem našel autobus s nápisem Kumasi. Sedačky byly ještě potažené igelitem. Říkal jsem si, že tohle asi bude premiérová jízda. Vlezl jsem do něho a očekával, že vyjedeme podle jízdního řádu. Omyl! Sedím tam zhruba dvě hodiny a mezitím se tam hodně pomalu courali další cestující. Optal jsem se tedy chlapíka za volantem, co se vlastně děje.
On: „Nebojte se, pojedeme.“
Já na to: „A kdy?“
On: „Pojedeme, až přijdou ostatní.
Já: „A kdy přijdou?“
On: „Nebojte se, přijdou.“
Já: „Kdy přesně vyjedeme?“
On: „Až bude autobus plný, evrycink is oukej.“
Tak jsme čekali, až přijdou. Nakonec přišli, autobus se zaplnil a já přemítal, jak odhadnou, že je už dobré přijít. Jakože by ani nemuseli čekat a zároveň nezmeškali autobus. Asi už to mají natrénovaný. Nebo se dorozumívají prostřednictvím mobilů? „Ještě čeká, dobrý, máme čas…“ Jízdní řád jako víno… a ta přesnost a spolehlivost.
Pasažéři zánovního busu se při cestě rozhodně nenudili. Dobrotivá autobusová společnost jim tam totiž promítala filmy, jejichž obsahem jsem byl úplně fascinován. Byly to doslova ptákoviny.
Ghanští filmaři si s obsahem příliš hlavu nelámali. Obsah byl zhruba takový, že se tam lidi měnili ve zvířata, třeba ženská v hada nebo psa. Cestující to doslova hltali a velmi prožívali. Radili hercům, co mají dělat: „Teď se nepřeměňuj, teď tam přijde pes a sežere tě…“ Když herci jejich návod ignorovali, padali vzteky do uliček autobusu, chytali se za hlavu a řvali. A já tam seděl na tom igelitu se zapařeným zadkem a říkal jsem si: „To je vážně jinej svět.“
Když tam zrovna nepromítají filmy, nastoupí na scénu pastor. Vždycky se nějaký v autobuse objeví, je to tam zákonité. Zřejmě to mají v popisu práce, ale ruku do ohně bych za to nedal. Ten služebník boží courá po autobuse, modlí se, přesvědčuje ty, kteří se mu zdají nevěřícími, a také rozdává, či spíše za malý peníz prodává jakési náboženské traktáty.
Cesta ghanským autobusem rozhodně není nuda.

Poněkud drahá svačinka

Tady jsem měl také za úkol nastavit pro své partnery, zahraniční těžaře, efektivní a správný způsob lokální těžby a vhodnou těžební technologii.
Bagr je tu totiž vážně nad to zlato. Ten v afrických povětrnostních podmínkách navíc musí mít velmi specifické lokální úpravy, lépe řečeno centrální mazání, protože se tu musí vyměňovat olej daleko častěji než například u nás. Centrální mazání je v těchto podmínkách velkých veder naprostou nezbytností. Samozřejmě i používané oleje musí mít v těchto podmínkách menší viskozitu pro lepší mazání všech částí strojní těžební technologie. Je běžné, že ty bagry zůstávají v místě těžby a tam se taky dělá i veškerá údržba.
Bagrista na svačině? Řeknete si, nic divného, jíst se přece musí. Ale tahle byla hodně zajímavá.
Jednou jsme jeli z Kumasi do Yakasi a byli zase naklepaní jak řízky v neděli. Opět byla na vině typická hliněná cesta, zoufale hrbolatý a od dešťů vymletý povrch.
Asi dvacet kilometrů před cílem vidíme v jakési vesnici náš bagr zaparkovaný před místním bufetem. Vylezeme z auta a zapojujeme mozkové závity. Co tady dělá bagr? Něco se stalo? Je porouchaný? Nebo tu dělají údržbu?
Vejdeme dovnitř a nacházíme tam našeho bagristu, jak se láduje rýží a nějakým vývarem.
Říkáme mu: „Co tady děláš?“
On na to: „Já jsem měl hroznej hlad, tak jsem si dojel na svačinu.“
My: „A jak dlouho jsi sem jel?“
On, že asi čtyři a půl hodiny.
No, pěšky by tam byl snad rychleji. Spotřeboval neskutečné množství nafty na půl směny na cestě za občerstvením. Jak jsme si zděšeni spočítali, asi tak 300 litrů. Tam i zpět.
To je zkrátka to africké myšlení. Máš-li a po ruce je něco, co jede, tak se na sváču dopravíš. Však ono ty bílé neubude.
A to my, ty bagry, aby se neopotřebovaly, převáželi na podvalnících. Co nám zbývalo, museli jsme tam bagristu nechat a s podvalníkem přijet. Byl to sice šikovný bagrista, ale už na výstrahu ostatním jsme se s ním museli rozloučit.

Příroda tady dostává na frak

To mi bylo jasné hned od začátku, kdy jsem začal vnikat do tajů těžby afrických drahých kovů. Ekologie je tu zřejmě sprosté slovo.
Samostatnou kapitolou jsou chemikálie, bez kterých se těžba neobejde. Déšť potřebný k vymývání horniny (čerpadla potřebují vodu) se tam zachytává uměle a voda je pak kompletně otrávená těmi jedy. Vsakuje se do řek a spodních vod, a co to udělá s okolní přírodou, to si umějí představit nejen erudovaní ekologové. Už je to prostě bez přehánění na úrovni přírodní katastrofy.
Ale těžaři, a na prvním místě bych jmenoval ty čínské, si z toho těžkou hlavu nedělají. Nevím, zda i oni používají frázi „Evrycink is oukej“, ale každopádně se jí řídí. Třeba výměna oleje v bagru? Myslíte, že starý olej někdo někam zachytává a někdo někam odváží? Kdepak, to se vsákne. Vždyť co to je, nějakých pět set litrů oleje? Africká země si s tím poradí…
Soudný člověk by si řekl – a co rekultivace? I my jsme na ni pomýšleli, byl to náš záměr – těžit a zároveň rekultivovat. Byl by z toho možná na obzoru i další byznys. A tak jsme se pídili po možnostech. Tamější vláda nebyla proti, prý si máme opatřit za své příslušnou techniku, najmout si lidi, které zaplatíme a můžeme začít. Za své. Jo, pardon – můžeme začít, když nám vydají příslušné povolení, které stojí peníze.
Bylo nám jasné, že zadarmo to nebude. Získat razítko znamená podmazat. Takže my vše zacálujeme, přírodu obnovíme do původní krásy, a ještě budeme dávat úplatky? Co tedy z toho budeme mít? Snad dobrý pocit, ten je k nezaplacení…
Samozřejmě, že s nějakou tou rekultivací se počítá i dnes a je zakomponována do smluv o vydání těžebního povolení. Jenže na tom vydělají maximálně tak právníci, kteří ty smlouvy tvoří. Praxe je jiná, nikdo to totiž nekontroluje. Číňané tedy vesele těží a mnohdy si ani s nějakým povolením hlavu nedělají a dolují prostě načerno. Dokud se na to nepřijde a někdo se je nepokusí vyhnat. Podotýkám, že jde opravdu jen o ty pokusy. O sankcích, pokutách, trestech vězením se sice mluví dost, ale vše se srovná nějakým tím úplatečkem pro místního strážce zákona nebo úplatkem pro vysokého úředníka.

Výchova po africku?

(…) Den ubíhal jako každý jiný, ale bylo mi divné, že se děti celý den pošťuchovaly, lépe řečeno, docela surově se praly. Když nadešel čas příchodu mámy z práce, malý Nana mi oznámil, že jí jde naproti k autobusu. Když přišli, Benice za sebou pečlivě zamkla branku a popadla koště. Pak zavolala Abigail, která nebyla nikde k nalezení. Oba kluci se k mámě přidali a holku někde vyšťárali. Vytáhli ji z úkrytu a jali se ji lynčovat a mlátit vším, co jim přišlo pod ruku. Nejen násadami od koštěte, ale vzali si na to i kámen, kterým ji zranili na čele. Holka křičela, brečela a hlavně krvácela z roztrženého obočí. Takovou surovost páchanou na bezbranných dětech jsem v životě neviděl, a tak jsem zasáhl a přitom i několik ran schytal.
Přes zídku na to koukali zvědaví sousedé, ale ani jeden z nich nic neřekl. Přišlo mi to přinejmenším divné.
Druhý den mě Benice doslova uvrhla do trestu. Nedostal jsem totiž snídani, na kterou jsem ale stejně neměl chuť. Když jsem ale zjistil, že nemám připravený ani oběd, tak jsem se jí po návratu zeptal:
„Děje se něco, Benice?“
„Tome, nesmíš se divit, ten výprask byl správný. To tady v Africe neděláme, ty jsi měl z té snídaně dát stejný díl Nanovi i Chiefovi.“
„No to jsem nevěděl, vždyť společnost u snídaně mi dělala Abigail, kluci přišli, až když už jedla…“
„Měla to udělat Abigail,“ odpověděla stále ještě naštvaně. „Ona ví, že se má s bratry o všechno rozdělit. A když to neudělá, tak je problém,“ dodala.
A bylo vymalováno. Ani jsem se nesnažil dál argumentovat. Jen jsem přemýšlel, proč byl ten trest tak surový. Výchovné metody tady zřejmě neovlivním, takže to musím respektovat. Zapsal jsem si za uši, že už žádnému dítěti nic potajmu nedám.
Zkrátka „výchova po africku“ mě poučila. Ale v životě na to nezapomenu…




 
 
Partneři webu Obchodní podmínky Kontaktní údaje

© AOS Publishing - Nakladatelství, Překladatelské Služby, Zpracování Dat, DTP

Tel.: +420 602 322 887 E-mail: